ROZHOVOR: Jako by tam pořád byla. Erika Bornová zachytila stín nacistické dívky
V pražské Galerii Václava Špály je k vidění výstava Stíny horkého léta Traudi Schönfeld výtvarnice Eriky Bornové. Ta se ve svých nejnovějších dílech zabývá temnou kapitolou našich dějin, mizející pamětí i přírodou, která po nás zbyde.
🎨 Proč je to důležité: Umělkyně, která se věnuje malbě, kresbě i sochařství, se vrací do Špálovy galerie už potřetí. Tentokrát zve návštěvníky na výlet do temných i tajemných Sudet. Na tamní události, pozapomenuté příběhy i prostředí nahlíží ze tří různých perspektiv.
Co zaznělo: (kliknutím na odkaz se dostanete přímo k odpovědi)
O uniformě nacistických dívek: Středobodem cyklu věnovaného Traudi Schönfeld je vystavená uniforma BDM (dívčí nacistický oddíl). V galerii během výstavy došlo k incidentu, neznámý návštěvník artefakt strhl z ramínka.
O tom, proč maluje hmyz: Pochází z Prahy a v sudetském domě si musela na všudypřítomný hmyz zvykat. Později v jeho dokonalých tvarech a barvách našla inspiraci.
Kdo byla Traudi Schönfeld?
Dívka, která v předválečných letech a za druhé světové války obývala chalupu v Sudetech, kterou dnes vlastníme. Když jsme ten dům před šesti lety koupili, začala jsem pátrat v kronikách, kdo tam před námi žil. Zjistila jsem, že to byla německá rodina Schönfeldů a tahle čtrnáctiletá Traudi chodila do oddílu BDM (Svaz německých dívek), což bylo něco jako Hitlerjugend pro dívky.
Ale zatímco Traudi podlehla nacistické ideologii, její rodiče byli antifašisti, měli mezi sebou velké spory a po válce byla rodina rozdělaná mezi Východní a Západní Německo. Dál o té rodině nevím, všechny poválečné stopy se ztrácí.
Čím vás tahle mladičká Traudi inspirovala k tvorbě?
Od té doby, co jsme začali chalupu dávat do pořádku, jsem tam cítila čísi přítomnost. Je to taková polosamota obklopená lesy a křovím, člověk tam vidí jen srnky a lišky. Ale já měla pořád pocit, jako by kolem mě někdo proběhl, jako by někdo vedle mě seděl a klátil nohama… Vedlo mě to k tomu, že jsem se rozhodla život Traudi nějak zpracovat. Udělala jsem ji z lávového písku.
Symbolizuje ten křehký materiál na bílém podkladě vytrácející se paměť?
Ano, v tom materiálu je obsažená pomíjivost, o které jsem při práci hodně přemýšlela. Věci, které jsem na těch obrazech zachytila, jako stolička, hrnek, vázička, v té chalupě pořád jsou a možná Traudi pamatují. Kresby na papíře drží, ale ztrácí se – a jednou se můžou úplně vytratit. Stejně jako my. Dřív v domě žila Traudi, dnes Erika, za pár let to bude zase někdo jiný. A zůstanou tam brouci, hmyz a zvířecí lebky, které kolem chalupy nacházím...
První obraz toho cyklu je kříž – boží muka, jaká bývají u silnic. Co symbolizuje?
Tenhle konkrétní kříž je kousek od našeho domu a je na něm německy napsáno „dokonáno jest“. Což mi přišlo v souvislosti s domem i se Sudety příznačné.
Jak výstava souvisí s filmem Stíny horkého léta Františka Vláčila?
To je můj oblíbený film, viděla jsem ho v mládí a ohromně na mě zapůsobil. Pro mě je tam spojující atmosféra venkovské samoty a sálajícího letního vedra. Když je tam horko, působí to úplně stejně jako v tom Vláčilově filmu.
Část výstavy věnovaná Traudi je umístěná v podzemní části galerie, má to svůj význam?
Samozřejmě, když jsme výstavu s kurátorem Radkem Wohlmuthem připravovali, řekli jsme si, že dole v galerii vytvoříme jakýsi sklepní, temný a tísnivý prostor navozující atmosféru té doby. Ještě jsme to umocnili tím, že jsme to tam nechali vymalovat na černo. Jen nahoře u stropu jsou bílé lišty odkazující k sudetským stavením.
Středobodem dolní části výstavy je působivý objekt – uniforma dívčí nacistické organizace BDM. Tu jste nechala ušít?
Ano, ta uniforma je rekonstruovaná, původní zmizela neznámo kam. Nechala jsem ji ušít, abych sama zjistila, jak to na mě bude působit. V souvislosti s Traudi mi to přišlo jako důležité vodítko, její členství v BDM je hlavní dochovaná informace, kterou o té dívce máme. Takže je tam ta uniforma umístěná a jsem zvědavá, co se s ní do konce výstavy stane, protože už jednou ji někdo z ramínka serval.
Druhá část výstavy je o poznání jasnější a barevnější – je to cyklus věnovaný hmyzu a různé havěti, která s vámi na chalupě žije. Vycházíte spolu v míru?
Ano, ale musela jsem si na tu neustálou přítomnost živých tvorů zpočátku zvykat. Pocházím z pražského činžáku, kde široko daleko žádná zvířata nejsou, takže jsem musela překonávat prvotní ostych i odpor. Všechno, co na výstavě vidíte, je prožité a často i domů donesené – třeba jako klíště, kterému jsem taky jednu malbu věnovala. Pobyt na chalupě mě úplně zbavil strachu, dneska se jakéhokoli tvora dokážu dotknout.
Hmyzu jste na svých malbách dala zvláštní jemnost použitím perleťových akvarelů. Co je to za barvy?
Hrozně zajímavý materiál, které si dovážím ze zahraničí. Baví mě, že jejich lesk funguje jen z určitých úhlů. Něco, co zprvu vypadá fádně šedé, se v určitém úhlu rozsvítí do stříbrna. Přesně takhle to lze pozorovat u hmyzu, někdy na vás z trávy úplně zazáří, spousta motýlů, larev a brouků má krásné perleťové odstíny.
A každý lišaj, larva nebo klíště si zaslouží velký formát.
To rozhodně. Příroda je dokonalá.
V patře galerie jsou vystavené vaše barevné abstrakce inspirované přírodními tvary. Ty jsou také na nějakém zvláštním materiálu?
To jsou pastely na himalájských ručních papírech, které se tady taky bohužel neseženou, tak si pro ně jezdíme s manželem do Vídně, Drážďan nebo do Berlína. Přimíchávají se do nich přírodní pigmenty, takže je každý trošku jiný a krásně se na ně kreslí.
V téhle části výstavy hraje hudba. Jde o píseň Erika, což je původně německá lidová píseň o vřesu, ze které ale za války udělali nacisti vojenský pochod. Hudebník Adam Krofian pro výstavu vytvořil remix toho pochodu – což všechna témata dokonale propojilo.
Erika Bornová (60)
Malířka, sochařka a ilustrátorka. Vystudovala malbu na Akademii výtvarných umění v Praze. Ve své tvorbě se od počátku 90. let pohybuje na pomezí malby, kresby a sochařství, často využívá netradiční materiály (polystyren, kožešiny, plast) a zaměřuje se na témata identity, tělesnosti a fantazie. V posledních letech se intenzivně věnuje malbě s motivy mikrosvěta přírody (korýši, hlavonožci, rostliny).
Mezi její nejvýznamnější samostatné výstavy patří Posedlost (2016, Galerie Václava Špály), Šílenství je stráž noci (2021, GHMP) a Stíny horkého léta Traudi Schönfeld (2025, Galerie Václava Špály). Je zastoupena ve sbírkách GHMP, NG a v řadě soukromých kolekcí.
Je autorkou několika monografií (např. Fragile Monuments, 2016) a pravidelně vystavuje i v zahraničí.
Žije a pracuje v Praze, je dcerou výtvarníka Adolfa Borna, její manžel je malíř Tomáš Císařovský, dcera Natálie je filmová režisérka, Rozálie je taktéž výtvarnice.
Výstava Stíny horkého léta Traudi Schönfeld, kterou kurátorsky připravil Radek Wohlmuth, je v pražské Galerii Václava Špály k vidění do 24. srpna 2025.
