Sklo mě učí trpělivosti, říká sklářský sochař Martin Janecký
🎤 ROZHOVOR: Jeho skleněné sochy diváka ohromí mistrovskou modelací a dokonalostí detailu. Je obtížné uvěřit, že skulptury v podobě lidských hlav či torz vznikají z matérie tak křehké, jako je sklo. Sochař Martin Janecký patří ve sklářském umění už léta mezi světovou špičku.
🚩 Proč je to důležité: Janecký nyní vystavuje svá nejnovější díla v galerii Kodl Contemporary. Výstava s názvem Dreamer, tedy Snílek, trvá do 11. ledna 2026.
Jste první umělec, který má v nové pražské galerii Kodl Contemporary sólovou výstavu. Jak se vám ta moderní skleněná kostka v Pařížské ulici líbí? A jak ovlivnila podobu výstavy?
Jsem rád, že v Praze vznikl tak skvělý a současný projekt. Byl jsem u něj v podstatě od začátku, protože s Jakubem Kodlem dva roky spolupracuju, a z výsledku mám radost. Ten dům funguje v prostoru, uzavírá Pařížskou a na první pohled vypadá jako galerie. Architekt Marek Tichý navíc galerii chytře propojil s náplavkou, takže můžete projít novým tunelem rovnou k Vltavě.
Do galerie je skrz ty skleněné stěny vidět zvenčí, takže jsem výstavu koncipoval tak, aby si ji mohli prohlédnout i náhodní kolemjdoucí, a všímám si, že to funguje. Zejména večer, když je tma a galerie svítí.
Funguje to i opačně – když jste uvnitř, vidíte umělecká díla na pozadí Prahy.
Přesně tak. Zevnitř tvoří město kulisu, funguje to skvěle.
Vaše výstava se jmenuje Dreamer, jste snílek?
No jasně. Jsem snílek a v sochách zaznamenávám své nálady a myšlenky. Ty plastiky nereprezentují nic konkrétního, jde v nich spíš o záznam nějakého zamyšlení, zastavení v čase.
Zrovna socha Dreamer, která dala název výstavě, je o denním snění, kdy se někam zakoukáte a přestanete vnímat okolní svět. U toho se přistihuju docela často. Moje sochy můžou působit až smutně nebo melancholicky, to je tím, že to se sebou občas nemám úplně lehký.
Hodně času jste strávil v zahraničí – v Americe, Mexiku, Jižní Africe či Austrálii – a obstál jste, dostal jste se mezi světovou sklářskou špičku. Jaký to mělo vývoj?
To, že chci sbírat zahraniční zkušenosti, jsem věděl odjakživa a cíleně jsem za tím šel. Povědomí o mně vznikalo postupně, létal jsem po světě, hodně jsem vystavoval a učil práci se sklem na školách. Lidi se o mně pomalinku dozvídali.
Rozhodující byly moje výstavy ve Státech. Zastupovaly mě tam čtyři galerie v Detroitu, New Yorku a Seattlu, to bylo od roku 2010 a dál, v době, kdy tam ve skle nastal, dá se říct, boom. Na veletrzích typu Art Basel bylo vidět, že je o sklo zájem.
Kolik vám vlastně bylo, když jste poprvé vyrazil do světa?
Poprvé jsem vyrazil už v patnácti po Evropě. Na řadu míst jsem se dostal díky střední průmyslové škole sklářské v Novém Boru, kde jsme měli skvělého ředitele pana Zatloukala, který nás posílal do zahraničních sklářských studií. Pak jsem odjel do Jižní Afriky, asi rok jsem byl ve Švédsku, pak v Indii a do Ameriky jsem odjel, když mi bylo 23. Vrátil jsem se, když mi bylo 39.
Martin Janecký (1980)
Pochází z rodiny sklářů, narodil se v Liberci. Zkušenosti získal během studia v Novém Boru a při dlouholetém působení v USA, Mexiku, Jižní Africe či Austrálii. Dlouhodobě se věnuje výuce (Corning School of Glass, Pilchuck Glass School, Chrysler Museum of Art, Toyama City Institute of Glass Art a další).
Spolupracoval s předními světovými sklářskými umělci, například Martinem Blankem, Richardem Royalem a Williamem Morrisem, i slavnou newyorskou Heller Gallery. V roce 2020 se vrátil do Čech. Na pražské Malé Straně provozuje vlastní sklářské studio.
Kde ve světě sklu nejvíc rozumějí? Je to ta Amerika?
Amerika se proměnila ve sklářský hub už v devadesátých letech, tam se lidi najednou nestyděli učit řemeslu, experimentovali a vymýšleli nové postupy. To se v Česku moc nedělo, tady se v podstatě od šedesátých let jenom mastily vázy, případně se malovaly smaltem. Ve foukaném skle tu moc velký posun nebyl. Ale mě sklo fascinovalo a už jako mladý kluk jsem se pídil po knihách a po lidech. V Americe jsem se dostal do úplně jiného tvůrčího prostředí, to jsem byl úplně v úžasu.
Vzali vás mezi sebe?
Oproti malbě má sklo výhodu, že je sklářská komunita dost malá a všichni se znají. A ze zkušenosti musím říct, že si všichni přejou a pomáhají. Nevím, jak je je to v jiných umělecký oborech, ale v tom skle se fakt máme rádi. Hodně se potkávám s jinými skláři, každý děláme něco úplně jiného, ale ti lidi jsou světová špička, prostě deset z deseti nejlepších. Jsou všichni strašně fajn. Rádi se vidíme, navštěvujeme.
Co máte společného?
To sklo. Zní to banálně, ale sklo je specifický materiál, kterému musí člověk opravdu strašně moc odevzdat, je za tím neskutečné úsilí a trpělivost, dovednosti, které musíte trénovat řadu let mnoho hodin denně. Je to v podstatě stejné, jako byste chtěla hrát na špičkové úrovni třeba na housle.
Je to mužský svět?
Vůbec ne, už je mnoho žen, které se sklem pracují a jsou skvělé. Řekl bych, že třeba v Americe nebo v Japonsku je to už půl na půl, je to vyvážené. Ženy si obvykle vybírají větší jemnosti. Technika, kterou dělám já, vyžaduje velkou fyzickou sílu.
Co kromě toho sklo vyžaduje?
Trpělivost. To je úplně zásadní a ode mě to může znít absurdně, protože v životě trpělivý opravdu nejsem. Ale v tvorbě je to něco úplně jiného, to je jediná činnost, kdy se úplně přepnu, zklidním a dokážu se stoprocentně koncentrovat. Mám výhodu, že jsem ve foukaném skle prošel úplně všemi odvětvími, nic jsem nevynechal a tyhle znalosti mi umožňují zhmotnit v podstatě jakoukoli vizi. Když mám v hlavě nějaký nápad, hned vím, jakou techniku použít.
Teď jste diváky překvapil rozměrnou bronzovou plastikou, která vznikla pro výstavu v Kodl Contemporary. Už vám sklo nestačí?
Láká mě jít s věcmi ven, do veřejného prostoru, na to se sklo moc nehodí. Poprvé jsem své věci začal zvětšovat před třemi lety na výstavu v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze. Tam mají výstavní sály šestimetrové stropy, drobné plastiky se v tom ztrácí, tak jsem si říkal: Co teď?
Začal jsem své věci zvětšovat pomocí scanneru a počítače, který plastiku převede do většího měřítka, ze kterého se pak dá socha vyrobit v jiném materiálu, třeba právě bronzu. Ta technika zachová přesný rukopis, jako měla skleněná předloha. Vždycky jsem toužil udělat něco velikého a trvalého a dostat se do veřejného prostoru. Teď jsem začal pracovat s materiály, jako je bronz nebo beton, umožňuje mi to dát věcem jinou sílu.
Už se vám někdy skleněná plastika rozbila?
No jasně. Měl jsem třeba výstavu v New Yorku, galerista něco vybaloval z krabice a švihnul s tím o zem. Tak jsme to zametli a vyhodili do modré popelnice. (směje se)
Jste dál přátelé?
Jasně. Sám jsem dost hrom do police, to se prostě stane.
Pět let sídlíte ve studiu na Malé Straně, působí na vás tamější genius loci?
Malou Stranu mám rád odmalinka. Nejsem z Prahy, vyrůstal jsem v severních Čechách, ale když jsme sem s tátou jeli, šli jsme se sem vždycky projít a to místo mi učarovalo. Prostor pro studio jsem hledal asi pět let, ve hře byl Karlín, Holešovice a nic z toho nedopadlo.
Pak můj kamarád objevil tohle místo. Dřív tu byla trafostanice, takže uprostřed místnosti stála obrovská betonová bedna. Celý prostor byl v dezolátním stavu, z gruntu jsme to opravili a přestavěli. Jsem tu spokojený, dokonce ke studiu patří zahrádka ve vnitrobloku, takže se od práce odreagovávám sekáním trávy.
Když se vrátíme k tématu Snílka – o čem sníte teď?
Rád bych tak nějak pomalu pokračoval v krasojízdě. Je přede mnou pořád strašně moc věcí, které chci vyzkoušet a udělat. A až toho budu mít jednoho dne dost, zdrhnu do Jizerských hor.
Výstava Dreamer / Snílek
Galerie Kodl Contemporary
Pařížská 30, Praha 1
Otevírací doba:
Út-Pá: 10 až 18 hodin
So-Ne: 12 až 20 hodin
Po: Zavřeno
Vstup na výstavu je volný
