Film Duchoň je o velkém talentu malého člověka, říká režisér Peter Bebjak
🎤 ROZHOVOR: Na Slovensku vypukla v posledních letech kolem Karola Duchoně obrovská retro vlna, vznikla dvě biografická divadelní představení, jeho písničky se hrají v rádiích. A zpívají je i mladí, kteří netuší, kdo to vlastně byl a v jakých politických mantinelech se jeho kariéra odehrávala. To vše přibližuje film slovenského režiséra Petra Bebjaka Duchoň.
🚩 Proč je to důležité: Karol Duchoň byl v 70. a 80. letech pro Slováky totéž co Karel Gott pro Čechy. Normalizační hvězda ochotná podřídit se režimu, výměnou za výhody třeba v podobě otevřených dveří na Západ.
➡️ Co zaznělo: (kliknutím na odkaz se dostanete přímo k odpovědi)
Čím si režisér vysvětluje Duchoňův posmrtný comeback: Zpěváka podle něj lidé vnímají bez historického kontextu. Na skoro každé párty dnes dojde na moment, kdy se pustí něco od Duchoně – lidi to milují.
Co znamená, že byl Duchoň „člověk milión“: Jeho postoje jsou podle Bebjaka v něčem symbolem malosti: hlavně nevyčnívat, neprovokovat, žít si svůj život.
Jak složité to teď mají filmaři na Slovensku: Podle režiséra sílí autocenzura tvůrců. Přemýšlejí, jaké projekty vytvoří, aby dostali podporu a nebyla jim z ideologických důvodů zamítnuta.
Karol Duchoň po tyranském otci zdědil sklon k alkoholismu, nadměrné pití mu zničilo manželství a přivedlo ho do dluhů. Zpěvák zemřel v roce 1985 na selhání jater, a to v pouhých 35 letech. Jaká byla vaše motivace se do tohoto příběhu pustit? Co z Karla Duchoně jste chtěl sám pro sebe prozkoumat?
Ten osud je pro mě fascinující. To, že se ze zpěváka, který po své smrti úplně zapadl, stal po mnoha letech opět fenomén, je ojedinělé. Vznikla dvě divadelní představení a koncertní programy se symfonickým orchestrem a zpěváky typu Heleny Vondráčkové. Na Slovensku teď v rádiích znějí všechny jeho velké hity. Mladá generace ale netuší, kdo byl a jak žil, jaké zastával hodnoty a co představoval pro režim.
Mě nejvíc zajímalo, jak je možné, že může přijít velký comeback, aniž by si to ten člověk v podstatě zasloužil, Karol Duchoň nestvořil nic tak výjimečného – přesto je mezi mladými hvězda.
Spočívá tedy jeho kouzlo v hudebním talentu? V písničkách, které zpíval?
Ani to si nemyslím, protože jeho repertoár byl ve značné míře postavený na převzatých hitech. Abychom mu ale nekřivdili – jeho nejslavnější slovenské písničky mají nespornou kvalitu. A teď je otázka, proč se k nim slovenská společnost vrací. Pro starší je to nostalgie, pro mladé něco fascinujícího, čím se lze bavit.
A pro mě je to ještě něco jiného. Cosi, čemu na Slovensku říkáme „člověk milión“ (podle románu Jozefa Cígera Hronského z roku 1972 o obyčejném vesnickém člověku). I na Karola Duchoně můžeme nahlížet jako na obyčejného kluka, který dostal do vínku talent, ale nevěděl, jak s ním naložit. Duchoň chtěl žít a užívat si, neměl příliš vysoké ambice, stačila mu ta regionální sláva. Jeho postoje jsou v něčem symbolem malosti: hlavně nevyčnívat, neprovokovat, žít si svůj život.
Což charakterizuje většinový postoj společnosti v období normalizace.
Přesně tak, Duchoň se vyhýbal politice. Zpíval, co se mu řeklo, nezastával žádné veřejné postoje. Prostě se snažil v tom systému fungovat a nevyčnívat – jako mnozí.
Přesto se občas angažovat musel, ve filmu je reálná scéna, v níž ho komunistický pohlavár donutí, aby jel do Prahy veřejně kritizovat Chartu 77 před herci a zpěváky.
Ano, byť sám nebyl komunista a určitě mu byly myšlenky socialismu ukradené, nechtěl si to s režimem rozházet – a jel. Prostě vyhověl, moc o tom nepřemýšlel, nechtěl mít problémy. Osobně si myslím, že je to postoj, který velká část populace zastává i dnes – a v tom ta figura může být zrcadlem současnosti. Myslím, že tohle je v tom filmu poměrně jasně obsažené.
Nemůže za jeho oblibu v současnosti sílící slovenská národní hrdost?
Záleží, kdo a jak ty jeho písničky interpretuje. Třeba píseň V dolinách je jednoznačně jakási oslava Slovenska a každý tu písničku zná. Na druhou stranu skoro nikdo si nepamatuje její text. A pak jsou písničky jako Mám ťa rád, která tuhle konotaci vůbec nemá a lidi si ji spojují, s čím chtějí. Mladí v něm podle mého nic nacionálního nevnímají. Na celém tom fenoménu je nejzajímavější, že Duchoně znovuobjevili mladí.
Bavil jste se s nimi, čím je tak oslovuje?
Líbí se jim ta hudba, melodické písničky a to retro, které vnímají bez historického kontextu, který tam my starší ročníky samozřejmě cítíme. Dneska na skoro každé párty dojde na moment, kdy se pustí něco od Duchoně – lidi to milují.
I v Česku si lidi pouští Zagorovou a Gotta.
A mají špatné písničky? To je otázka. Spíš nám starším vadí to, jakou dobu reprezentují. Ale to je mladým lidem úplně jedno. Gott nebo Zagorová zestárli, Duchoň zemřel mladý, i to v tom hraje roli. Navíc ho zničil alkoholismus, takže tu máme jakýsi obraz rebela. Byť to jeho rodina nevidí ráda.
Konzultoval jste s jeho příbuznými scénář?
Ano, museli jsme. Pro ně je to citlivá věc, ukazujeme tam Duchoňovo pití a oni tuhle linku nechtějí příliš zdůrazňovat.
Chtěl jste, aby tam byl i tenhle „protialkoholní“ apel? Nejmladší ročníky prý pijí méně než starší generace…
To bych neřekl. Na Slovensku je to pořád obrovský problém. Na venkově víkend začíná pořádnou chlastačkou. Ale abych nekřivdil jen venkovu, alkohol je ve slovenské společnosti všudypřítomný. Je to obrovský problém, nad kterým se stále zavírají oči a jenž má dalekosáhlé důsledky.
Symbolizují písničky Karola Duchoně hudbu vašeho dětství?
Vnímal jsem je, ale neměl jsem je rád. Vyrůstal jsem v v 80. letech, v době, kdy se do popředí dostávali progresivnější hudebníci: Peter Nagy, Elán, Marika Gombitová, Modus a další, proti tomu už Duchoň působil značně zastarale.
Jaký Karol Duchoň byl? Jakou měl povahu?
Byl dobrosrdečný. Rád byl středem pozornosti, bavil se s lidmi, velkoryse platil za ostatní útratu, snažil se ostatním pomáhat. Domlouval jim kšefty, ze zahraničí přivážel přátelům zboží, které nebylo k dostání. Kariéra zpěváka pro něj byla nejdůležitější, důležitější než rodina, která se mu z mnoha důvodů rozpadala…
Je skutečná scéna, kdy přijde o sluch v jednom uchu, když ho v dospívání brutálně zmlátí otec?
Ano, to je skutečnost. Způsobilo mu to tinnitus a my s tím ve filmu pracujeme. V psychicky vyhrocených scénách se tenhle jeho defekt ozve.
Duchoně hraje vynikající slovenský herec Vladislav Plevčík. Projde obrovskou proměnou z hubeného mladíka po obtloustlou alkoholickou trosku. Jak těžké bylo najít herce, který to – společně se zpěvem – zvládne?
Když jsem si prohlížel fotografie mladého Duchoně, byla tam patrná obrovská podoba s Vladem. Vlado se na tu roli strašně těšil a myslím, že z ní vytěžil maximum. Nastudoval si Duchoňovu chůzi, gesta, nakoukal si jeho vystoupení před diváky. Věnoval tomu spoustu času. Kromě toho umí skvěle zpívat, protože je to také muzikálový herec. Nazpíval 50 procent písniček ve filmu, ty na které jsme měli autorská práva. Druhou polovinu jsme použili z archivu.
Musel kvůli roli přibrat?
To ne, to by ani při natáčení nešlo. Všechno jsme řešili protetickými maskami s naším skvělým maskérem Martinem Jankovičem. My naopak potřebovali, aby byl hubený, aby se daly všechny masky vyrobit tak, aby proporčně odpovídaly. Vladovou velkou předností je trpělivost, a ta byla při natáčení nesmírně zapotřebí, protože vyrobit masku trvá dlouho.
Štáb začínal točit v osm ráno, ale on seděl už ve tři ráno v maskérně, kde mu pět hodin vyráběli masku. Pak v ní musel být celý den bez možnosti se normálně najíst, mohl jenom pít skrz brčko, aby si ji neponičil. My končili v osm – a on šel opět do maskérny, kde to z něj hodinu šetrně sundávali.
Když jsme takhle točili dva tři dny za sebou, bylo to dost extrémní. A ještě si vezměte, že jsme točili v létě a Vlado se pod tou maskou potil. S kameramanem jsme museli rozmýšlet, kdy a jak točit, aby se nám maska nezačala deformovat. Trápili jsme ho takhle maximálně tři dny za sebou, pak jsme museli točit jiné záběry.
Ve filmu se objeví Karel Gott v podání Vojty Kotka Jak jste si poradili s touhle skutečnou postavou?
S Vojtou Kotkem i s Vladem Plevčíkem jsme byli za jedno, že nechceme, aby reálné postavy byly dokonalými fyzickými kopiemi, šlo nám o to, předat divákům feeling, který z těch osobností vyzařoval. Vojtovi jsme vyrobili umělé zuby, aby se mu rozšířil úsměv a opravdu ho to „gottovsky“ rozzářilo. Líbilo se mi, že to byla jemná proměna, je v té roli charismatický.
Jak se vám teď točí na Slovensku? Slovenská kultura pod vedením ministryně Martiny Šimkovičové prožívá náročné období...
Je to složité, ale vidím tam jednu „výhodu“, dá-li se to tak říct. Destrukce, která přichází ze slovenského ministerstva kultury a kterou si hodně odnesl Fond na podporu umění, se zatím Audiovizuálního fondu tolik nedotkla. Co mi přijde ale alarmující, je sílící autocenzura tvůrců. Lidé začínají přemýšlet, jaké projekty vytvoří, aby dostali podporu, aby jim nebyla z ideologických důvodů zamítnuta.
A jsme zpátky u té normalizace.
Absolutně. To je začátek normalizace, tvůrci se začínají podřizovat novým pořádkům už v samotném začátku svých projektů. Přesto vznikají zajímavé filmy, například film Terezy Nvotové Otec, který měl premiéru na festivalu v Benátkách (Peter Bebjak v něm hraje menší roli, pozn. red.), nebo dokument o vraždě novináře Kuciaka – ten samozřejmě vznikal jako zahraniční koprodukce bez státní podpory. Natáčí se nové filmy, ale možná to jsou ještě pozůstatky projektů, které byly schválené před nástupem současné politické garnitury.
