RECENZE: Šokující psychojízda marockou pouští. Sirat dokáže nečekaně zasáhnout
Film třiačtyřicetiletého španělsko-francouzského režiséra Olivera Laxe Sirat, jenž nyní vstupuje do kin, rozhodně není pro každého. Nicméně diváky, kteří na tuhle temnou odyseu marockou pouští vyrazí, čeká zážitek, jenž z hlavy jen tak nevyženou. Na mnoha úrovních: vizuální, emocionální i existenciální.
🎥 Proč na to jít: Z letošních Cannes si Sirat přivezl dvě ocenění – cenu poroty a cenu za nejlepší soundtrack. Španělsko toto znepokojivé pouštní podobenství posílá do klání o Oscara a na Rotten Tomatoes mu profesionální kritici dali 96 procent.
🔎 O čem to je: Snímek se odehrává v prostředí specifické subkultury – příznivců techna, a s tím spojeného způsobu života: přejíždění v náklaďácích se soundsystémy z místa na místo, podle toho, kde se zrovna koná rave party.
Uprostřed marocké pouště obklopené impozantními skalními útvary probíhá ilegální party. Mezi tanečníky přijíždí návštěvníci, kteří sem na první pohled nepatří: padesátník Luis a jeho syn Estéban se psem. Jsou ze Španělska a zoufale pátrají po starší Luisově dceři, která odešla z domova a možná by mohla mohla být mezi technaři.
Poté, co party rozpráší armáda, se otec se synem přidávají ke dvěma náklaďákům se specifickou posádkou: putuje v nich šestice ortodoxních technařů, lidí vykořeněných z běžných struktur (což jsou skuteční členové španělsko-francouzské rave subkultury, tedy neherci), kteří o zmizelé dívce nic netuší. Nicméně míří na další party hluboko do pouště.
Putování osobního auta a dvou techno náklaďáků pustinou je sice od počátku nesmyslný a zoufalý akt otcovské a bratrské lásky, u nějž divák tuší, že nic dobrého nepřinese, nicméně šokující události, které se v následujících dnech v marocké poušti odehrají, překonají všechny nejtemnější představy.
👀 Jak to vidí Publico: Nejde o horor, ale o zběsilé existenciální drama. Psychedelickou atmosféru snímku dodává nehostinná, ale vizuálně přitažlivá krajina a zejména citlivý (lze-li v souvislosti s technem použít toto adjektivum) a intenzivní soundtrack. Temné rytmy, hučení a vibrování spojené s cestou „odnikud nikam“ vytváří mimořádně stísněnou zlověstnou atmosféru.
Hudebník David Letellier (Kangding Ray) ostatně soundtrack vytvářel v těsné spolupráci s režisérem, hudba vznikala „na míru“ podle konkrétních záběrů v průběhu natáčení.
První polovina dvouhodinového snímku plyne v pomalejším tempu pouštního bezčasí, v němž napětí vytvářejí jen myšlenky na tenčící se zásoby nafty a jídla nebo technický stav Louisova osobního auta. Zlomová událost v marockých horách pak ale odstartuje emocionálně vyčerpávající boj o přežití.
🔨 Verdikt: Film nenabízí odpovědi na všechny otázky, které se při něm divákovi honí hlavou. Je ale v mnoha směrech mimořádný: mluví originálním a odvážným jazykem, divákům se nepodbízí a dokáže je v nečekané chvíli zasáhnout přímo na solar. Sirat je bezesporu jeden z nejoriginálnějších a nejnekompromisnějších filmů letošního roku. Stojí za to mu dát šanci.
