RECENZE: Sorrentinovo Odcházení po italsku. Milost je drama o moci a vině
Očekávaná novinka italského režiséra Paola Sorrentina Milost (La grazia) přišla do kin. Řeší se v ní odchod z významné funkce, morální dilemata spojená s vinou a trestem i otázky konečnosti života.
🎥 Proč na to jít: Sorrentino to s diváky umí. Jeho snímky (Velká nádhera, Mládí) patří do kategorie artových filmů, přesto jsou chytlavé a srozumitelné a dokážou se dotknout témat, která rezonují v každém z nás. Tentokrát nabízí komornější podívanou.
🔎 O čem to je: Italský prezident Mariano De Santis (Toni Servillo) se chystá do politického důchodu. Ještě než úřad opustí, musí rozhodnout o dvou žádostech o prezidentskou milost. V obou případech jde o manželskou vraždu a obě jsou z morálního hlediska mimořádně složité. Kromě toho se musí – coby věřící katolík v katolické zemi – vyjádřit k zákonu o eutanazii.
De Santis je původní profesí právník. Racionální muž, který se řídí přísnou literou zákona a uvědomuje si závažnost svých rozhodnutí. V profesi se nenechává ovlivňovat emocemi, byť osobně s ním cloumají. I po letech mu nedá spát dávná nevěra již zesnulé manželky Aurory.
V tvrdém mužském světě vysoké politiky jsou mu nejbližší dvě ženy: poněkud sucharská dcera (Anna Ferzetti), která obětovala život práci v prezidentské administrativě, a její totální protipól – živelná galeristka a dávná spolužačka Coco (Milvia Marigliano), která jako jediná jedná s prezidentem bez servítků. A která také zná dávné Aurořino tajemství.
Sledujeme státníka, jehož mysl naplňují pochyby spojené s odpuštěním trestů, i starého bilancujícího muže, který opouští významný post a zjišťuje, že jako člověk, který osobní život obětoval politice, nemá příliš na co navazovat. Ač je obklopený lidmi, blízkost postrádá, což dokreslují velkolepé, ale temné interiéry prezidentského paláce.
Film nakonec dává – a to je možná škoda – odpovědi na všechny finální otázky Mariana De Santise; na prezidentské milosti, nový zákon, nevěru i podoby života v politickém důchodu. Své odcházení ale prezident zvládne překvapivě smířlivě a civilně.
👀 Jak to vidí Publico: Sorrentinovy filmy charakterizuje jasný rukopis a – leckdy přepjatý a okázalý – vizuální styl. Přestože tentokrát režisér zvolil civilnější způsob vyprávění, v mnoha scénách si své manýry a drobné provokace neodpustil. Třeba v postavě nonkonformního papeže, v podobě zpomalených záběrů zachycujících příjezd portugalského prezidenta (zbytečně doslovná metafora stáří) anebo trpícího koně (zbytečně doslovná metafora eutanazie).
Film stojí na hereckém výkonu Toniho Servilla. Prezident, který prožívá poslední dny v úřadě, je díky němu živá figura s lidskými vlastnostmi, neřestmi i humorem. Sledujeme charismatického politika i starce zmítaného pochybami a zbytečnou žárlivostí.
Výtečné herecké výkony podávají i obě zmíněné herečky. Milvia Marigliano v roli sarkastické Coco představuje vše, co si prezident ve své důstojné roli odepírá. Anna Ferzetti jako Dorotea je naopak jeho kopií. Práce v prezidentské kanceláři je pro ni způsob, jak o otce pečovat a přehlušit životní prázdnotu, do níž se díky této oddanosti dobrovolně dostala.
Skvělý je i prezidentův charismatický rival Ugo Romani (Massimo Venturiello), muž velkých politických ambicí, kterého prezident podezřívá z dávné nevěry.
🔨 Verdikt: Očekávání spojená s každým novým Sorrentinovým filmem Milost naplňuje. Ač vypráví příběh výjimečné postavy – prezidenta velké evropské země – otevírá témata, která se dotýkají úplně každého: stárnutí, rodičovství, viny a morálky i schopnosti odpouštět.
Zvolené pomalejší tempo odpovídá kontemplativní povaze snímku. Milost je film, který zachycuje cosi velkého, co lidmi, jako je De Santis, zdá se, odchází: svět, ve kterém platí hodnoty, zákony, pravidla a zodpovědnost. V tomhle ohledu je Sorrentinův snímek mimořádně aktuální.
