Pod zemí zůstaly miliardy tun černého uhlí. Těžba už se ale nevyplatí
Těžba černého uhlí v Česku skončila. Ohromné množství energie ještě zůstává ležet pod zemí. Proti pokračování těžby ale stojí ekonomika.
🚩 Proč je to důležité: Černé uhlí bylo základem českého průmyslu, stála na něm třeba výroba oceli. Svět se ale změnil.
➡️ Co se stalo: Spotřeba černého uhlí v Česku rychle klesá. Stále méně ho potřebuje podle dat statistiků energetika i ocelárny. Při očekávaném vývoji cen ropy a zemního plynu nic nenasvědčuje tomu, že by se trend měl změnit.
Problémem je i nízká cena uhlí na světových trzích – což výrazně omezuje to, jaká těžba je rentabilní. Otevírání nových šachet a štol či cesta do větší hloubky už se zkrátka nevyplatí. Miliardy tun, které po ukončení těžby v Česku zůstanou pod zemí, nemají takovou hodnotu, aby se je vyplatilo dolovat.
Česká těžba zůstala i loni v černých číslech hlavně kvůli dlouhodobým kontraktům, do kterých se pokles cen podle posledního vydání časopisu Horník ještě plně nepropsal.
Těžba uhlí je navíc stále náročnější. Už stávající hloubky vyžadují nejen stále větší výztuže a zabezpečení, ale i klimatizaci a tedy i značnou energetickou náročnost. Nakonec tak může vycházet levněji těžit uhlí tam, kde je to snadnější, a dovážet ho i přes půl planety.
České černé uhlí se z velké části vyváží a české ocelárny jej zase kupují ze zahraničí. Vyváží se hlavně na Ukrajinu, tamní ocelárny přišly kvůli ruské okupaci uhelného revíru o své domácí zdroje. OKD ve výroční zprávě za rok 2024 uvádí českého zákazníka (Moravia Steel) až na čtvrtém místě v řadě jinak pouze zahraničních klíčových odběratelů.
Naopak nejvíce uhlí do Česka proudí z Polska a USA. Podle dat Českého statistického úřadu se ale ve velkém přiváží i ze zemí jako Peru nebo Kazachstán. Odběratelé se zkrátka chovají ekonomicky a uhlí berou tam, kde jej v požadované kvalitě získají levněji.
🔎 Kontext: Výroční zprávy OKD ukazují, že samotná těžba je stále méně výnosná. V roce 2024 tvořily v podstatě polovinu zisku úroky z vkladů v bankách a podstatnou část i prodej majetku. Dostávat další uhlí na povrch je navíc stále nákladnější a zjednodušeně: co se vyplatilo vytěžit, už venku je.
Dotěžení zásob by si vyžádalo stavbu nových šachet a velké investice. Proti nim ale stojí nejen složitější povolování, ale také nejistý výhled oboru. Uhlí je nahrazováno zemním plynem, navíc hlavní odběratelé, což jsou ocelárny, kvůli drahým energiím přesouvají svou výrobu jinam.
Poslední zemí EU, kde se černé uhlí těží, je Polsko. Tam je situace prakticky stejná jako v Česku. Těžba stojí na státní podpoře a potýká se stále většími náklady. V posledních letech skončila těžba například v Německu nebo Británii.
OKD, majitel posledního černouhelného dolu, měla ještě na konci 80. let minulého století přes sto tisíc zaměstnanců a byla klíčovým zaměstnavatelem v regionu. Už v polovině 90. let spadl počet zaměstnanců na 50 tisíc a pokles pokračoval. V současné dekádě se dostal pod tři tisíce a v době ukončení těžby nebylo kmenových pracovníků ani dva tisíce. Je ale třeba dodat, že v minulosti se firma věnovala i řadě činností, které s těžbou přímo nesouvisely.
Jiná situace je u hnědého uhlí. Tam se těžba v Česku v případě blízkosti hnědouhelné elektrárny může stále vyplácet. I v tomto případě ale v dalších letech postupně skončí. Česko nyní počítá s rokem 2030.
