Vojtěch pro Publico: Za prevenci by měly být bonusy. Léčba totiž stojí víc

Byl jste velvyslancem ve Finsku, zdálo se, že vás diplomacie baví. Proč jste se rozhodl vrátit?

Mandát velvyslance je časově omezený, takže bych se vrátil možná o něco později. Do toho přišla nabídka, abych zvážil, že se vrátím zpátky ke kořenům a budu se věnovat zdravotnictví. Nebylo to snadné rozhodování. Zdravotnictví je mi ale stále blízké a myslím si, že mám ideu, jak ho posunout. Proto jsem se rozhodl, že do toho půjdu.

Neměl jste nabídku z ministerstva zahraničí pokračovat v diplomacii?

V tuto chvíli nikoliv. Měl jsem mandát velvyslance ve Finsku. A co by bylo dál, o tom debata nebyla, protože standardní doba střídání by byla v létě 2026. 

Ptám se i proto, jestli to nemůže na voliče působit, že to byla trafika.

Ne, myslím si, že jsem odvedl práci, která je adekvátní a důstojná té pozici. Troufám si tvrdit, že i z ministerstva zahraničí přišla pozitivní zpětná vazba. Ve Finsku jsem pracoval naplno, nebyl jsem na nějaké dovolené.

Nebude vám diplomacie chybět? 

Bude, protože mě práce bavila a byla to mimořádná doba. Ve Finsku jsem působil v době, kdy zažívalo neuvěřitelnou změnu, vstoupilo do NATO. Zažil jsem tam přerod po desítkách let. 

Karel Havlíček přirovnal váš návrat k posile z NHL před mistrovstvím světa. Připadáte si tak? 

To nedokážu vyhodnotit.

Čím dokážete tým posílit?

Jsem připraven pracovat pro české zdravotnictví, navázat na to, co jsme dělali. A mohu využít zahraniční zkušenost, protože i ve Finsku jsem se věnoval zdravotnictví.

Jaké máte teď vztahy s Andrejem Babišem?

Stejné, jako byly dřív, korektní, pracovní. Doba covidové pandemie byla bezprecedentní a plná tlaku ze všech stran. Doufám a věřím, že už nic takového nezažijeme, byť samozřejmě člověk nikdy neví. A to, že mě on a Karel Havlíček oslovili, si myslím ukazuje, že snad stále mám jejich důvěru.

Takže budete případně ministr zdravotnictví?

Všechno záleží na tom, jak dopadnou volby.

Když budu vycházet z průzkumů, tak hnutí ANO do vlády směřuje.

Druhá věc je, jak se sestaví příští vláda. Ale je pravda, že pokud by ji hnutí ANO sestavovalo, je tato varianta nyní na stole.

ANO ale nejspíš bude potřebovat podporu. Nabízí se uskupení kolem SPD a Stačilo! Jak vnímáte to, že byste spolupracoval s lidmi, kteří vám během covidu nemohli přijít na jméno, považovali vás – a vlastně stále považují – za nepřítele?

Zatím je předčasné hovořit o tom, kdo a s kým bude v jaké koalici. Budeme usilovat o to, abychom mandát měli co nejsilnější a abychom mohli vládu tvořit. A uvidí se, jestli vůbec bude nějaká koaliční nebo jednobarevná vláda. A že se někdo na mě takhle dívá, s tím asi nic neudělám. Dřív mě tyto věci trošku zraňovaly, ale po tom všem, čím jsem si prošel, se na to už dívám s větším odstupem a nadhledem.

Použil jste slovo odstup. Když ho teď máte, udělal byste během covidové pandemie něco jinak?

Nejsem ten, kdo by o sobě říkal, že je neomylný a všechno udělal stoprocentně dobře. Na druhou stranu je férové říct, že to byla situace, kterou jsme nikdo nezažil. Nebyly tady žádné příručky, neměli jsme křišťálovou kouli a nevěděli, jak se bude virus vyvíjet. Když děláte něco poprvé, chybám se nevyhnete.

Ale důležité je – a za tím si stojím – že cílem bylo ochránit české zdravotnictví před kolapsem a ochránit pacienty. Jiná motivace v tom nebyla. A že tu byly nějaká regulace, jako kdy a jak si člověk může vzít kafe do kelímku, tak ano, možná v rámci toho bychom to dneska dělali jinak.

Jaké jsou vaše priority ve zdravotnictví? 

Jednak to, co jsem řešil za svého předchozího působení. Tedy silná role praktických lékařů v systému, což souvisí i s podporou prevence. Máme problém s nárůstem chronických chorob a negativních faktorů, které je způsobují. A pokud by se nám podařilo je snížit, mělo by to příznivé dopady na zdravotní stav populace i na ekonomiku. 

Bavíme se o konzumaci alkoholu, obezitě, kouření, což pak vede ke vzniku závažných chorob, jako je cukrovka či onkologická onemocnění. A jde třeba také o rozhýbání mladší generace nebo o motivaci pro lidi, aby chodili na preventivní prohlídky a dodržovali léčebné plány.

Mluvíme o nějakém systému bonifikace?

Ano, pokud budou lidé dodržovat preventivní plán nebo program, mohli by třeba získat finanční bonus od své zdravotní pojišťovny. Měli bychom taky víc zapojit zaměstnavatele, motivovat je třeba odpisy nebo úlevami, když zajistí, že budou mít jejich zaměstnanci třeba vyšší proočkovanost proti chřipce nebo budou docházet na pravidelné preventivní prohlídky a screeningy.

Zůstávalo by u screeningů omezení věkem? 

Myslím, že by to mělo být ohraničeno věkem. Je to otázka odborné debaty, ale v čase by se ten věk u některých vyšetření snížil. Vidíme, že se některé typy rakoviny objevují i u mladší generace, ale zase se musíme dívat na nějakou efektivitu. Vše by mělo směřovat k tomu, aby občané na prevenci mysleli. 

Různé ekonomické analýzy hovoří o desítkách miliard korun, které ztrácíme, protože není dodržována prevence. A pak je tu ještě zdravé stárnutí, kdy se nám zvyšuje věk dožití, ale nikoliv ve zdraví. To musíme změnit, protože tam je dopad obrovský. Ale není to běh na krátkou trať.

Kde na to vezmete? Když budete chtít větší prevenci, bonifikovat lidi, to jsou všechno zásahy do rozpočtu.

V porovnání s jinými zeměmi do prevence stále investujeme málo. Když se podívám na rozpočet zdravotnictví, drtivou většinu peněz dáváme do léčby. Nutné ale je investovat do prevence. Pokud zachytíme v rámci screeningů onkologických onemocnění pacienty včas, tak nás to vždycky bude stát méně, než když pacient přijde v pozdějším stadiu, kdy je šance na uzdravení často bohužel prakticky nulová, a i léčba stojí mnohem více peněz. Investice se jednoznačně vrátí.

O zdravotnictví se říká, že je jedno, kolik peněz do něj dáte, vždy bude potřebovat další. Neuvažujete o tom, že by se zvýšil odvod pro zaměstnance?

V tuto chvíli si myslím, že to není na stole. Systém se ale bude muset krátkodobě stabilizovat, protože se zdá, že zdravotním pojišťovnám docházejí peníze. Když jsme odcházeli z vlády, byl systém v zásadě finančně stabilizovaný, bylo v něm velké množství prostředků. 

Obávám se, že kdokoliv přijde na ministerstvo po volbách, bude postaven do situace, že systém nemá peníze. To je něco, co nelze dopustit. Bude třeba nějaká krátkodobá injekce ve formě navýšení plateb za státní pojištěnce. Neměli bychom ale rezignovat na hledání efektivity systému.

Když navýšíte platby za státní pojištěnce, jsou to pořád peníze státu, které budou někde chybět.

To je pravda. Vždycky jsou to veřejné peníze, ale pak jde o priority. A pokud říkáme, že zdravotnictví má být prioritou, tak tam peníze jít musí. Ukazuje se, že peníze v systému chybí, a stát to má vyřešit. Ale jinak než dlouhodobě vyšším zdaněním lidí.

Říkal jste, že by se měla posílit role primární péče. Nedostatek praktiků se v Česku řeší dlouhodobě, byť poslední čísla nejsou tak pesimistická. Jak chcete praktické lékaře motivovat, aby šli i pracovat i do míst, kde je to nejvíc potřeba?

Máte pravdu, že ta čísla se zlepšují, byť samozřejmě stárnutí populace dopadá i na zdravotníky.

To je problém třeba u pediatrů.

Ano. Za naší vlády se podařilo navýšit kapacity lékařských fakult asi o 20 procent. A chceme v tom pokračovat. Dneska – a to není nic proti cizincům – si lékařské fakulty vylepšují financování tím, že mají anglicky mluvící paralelku. Tito studenti v drtivé většině případů po škole odchází, protože se nenaučí česky. 

Je otázka, jestli pokud chceme mít dostatek lékařů do budoucna a navyšujeme kapacity, by fakulty neměly dostat výraznější přísun prostředků, aby nepotřebovaly tolik anglicky mluvících studentů a mohly místo nich přijmout ty české. Protože ten zájem je. Jsem přesvědčen, že ano. Navýšení kapacit by se mělo týkat i sester a dalších nelékařských oborů na zdravotnických školách.

Ale jak potom dostanete absolventy tam, kde jsou nejvíce potřeba?

Pokud se bavíme o praktických lékařích, využil bych nástroj rezidenčních míst, který má stát k dispozici. Lékař se po škole někde musí vzdělat v rámci specializačního vzdělávání a stát na to přispívá právě formou těchto míst. Podle mých informací se ale zdá, že finance na ně spíše poklesly. 

Praktici si stěžovali, že byla rezidenční místa alokována do Prahy a do větších měst, a do regionů ne, což je chyba. Česko bychom měli rozdělit do pásem podle toho, kde máme největší nedostatek lékařů. A tam bychom dotaci na rezidenční místa mohli zdvojnásobit, aby byl budoucí praktik motivován jít do regionu, o kterém by možná neuvažoval. 

Nevedlo by to k tomu, že by bohatší obce přeplácely ty chudší?

To není o přeplácení, je to spíše o tom, nabídnout zázemí. Lékaři by totiž i uvažovali jít do odlehlejšího regionu, ale pak jsou tu otázky, kde budou bydlet, jakou práci získají jejich manželky, kam budou jejich děti chodit do školy. Takže jde o celkové zázemí, které z logiky věci bude ve větším městě lepší. Musíme dělat vše pro to – a v tom je právě role obcí a krajů – abychom jim i v odlehlejších regionech to zázemí nabídli.

Neuvažujete o slučování velkých nemocnic? Potřebujeme třeba jen v Praze osm velkých nemocnic?

Jedna věc je Praha, druhá věc je podívat se na síť nemocnic. Nemyslím si, že je cesta rušit nemocnice. Spíš jde o strukturu péče, kterou nabízejí. Aby všechny nemocnice nedělaly všechno, ale aby spolupracovaly, hlavně na krajské úrovni. A také si říct, jakou strukturu péče do budoucna budeme potřebovat.

Jak to myslíte?

Očekával bych hlavně od zdravotních pojišťoven – a budu s nimi o tom chtít mluvit – aby řekly, jakou strukturu péče od nemocnic chtějí za pět, deset nebo patnáct let. Kvůli stárnutí populace bude potřeba více lůžek dlouhodobé péče. A naopak, pokud jde o akutní lůžkovou péči, a to jsou data Ústavu zdravotnických informací a statistiky, tak je na nich méně hospitalizovaných. Proč? Protože se to víc přesouvá do jednodenní péče a do ambulancí. To je správný trend.

Jste pro zavedení nadstandardů?

Myslím si, že to není téma, které bychom chtěli teď otvírat. Nadstandardy by v zásadě nepřinesly nějaké obrovské peníze pro systém. Cestou je zaměřit se na efektivitu, protože tam si dokážu představit ušetřené desítky miliard korun.