Kolář pro Publico: Rusku máme dopřát porážku jako Německu a Japonsku ve druhé světové

Jak hodnotíte dění kolem obsazení postu ministra zahraničí v nové vládě?

S dovolením tohle vůbec nebudu komentovat. Co se týče domácí politiky, uložil jsem si mediální celibát. 

Andrej Babiš říkal, že bude garantem zahraniční politiky. Prezident Pavel je ale v tomto velmi aktivní. Připravuje se Hrad nějak na to, jak toto skloubí?

Prezident s panem Babišem vede poměrně otevřené rozhovory. Myslím, že si to vyjasňují. Co se týče role prezidenta v zahraniční politice, ta je dána ústavou, kdy zastupuje stát navenek. A předpokládám, že si toho je pravděpodobný budoucí premiér vědom a počítá v tomto s prezidentem jako s partnerem. Samozřejmě prezident by měl zastupovat stát navenek s mandátem vlády, ale jeho možnosti, jak zahraniční politiku státu, řekněme, usměrňovat nebo ji ovlivňovat, jsou poměrně široké. 

Máme parlamentní demokracii, ale přesto prezident – a konkrétně Petr Pavel – má doma i v zahraničí silnou autoritu a mezi spojenci je velmi respektovaný. A mám pocit, že i mezi našimi nepřáteli a odpůrci. Takže předpokládám, že spolupráce vlády a prezidenta bude hladká.

Jaké jsou teď vztahy mezi Hradem a Bílým domem?

Už to dávno není tak, jako dřív, kdy jsme měli pocit, že každý český prezident musí navštívit Oválnou pracovnu. Nebo že americký prezident musí přijet do Prahy. Tak to bylo až do prezidenta Obamy. 

V případě prezidenta Trumpa si myslím, že vztah je korektní. Spojené státy jsou náš nejdůležitější strategický spojenec. Bez nich a jejich jaderného deštníku se v Evropě neobejdeme a máme co dohánět, co se týče naší obrany. Prezident Pavel nikdy nezpochybňoval tlak Donalda Trumpa na to, abychom do své obrany investovali mnohem větší prostředky než dosud. A ani s pěti procenty HDP na obranu prezident Pavel problém nemá. V tomto ohledu chápe, proč je ten tlak správný, a dokonce i užitečný.

Když mluvíte o výdajích na obranu, kde se vzalo to „překvapení“ v očích Evropy, že se má o sebe starat více, když něco podobného už vlastně začalo za Obamovy administrativy?

Ještě dříve. Vždycky nám američtí prezidenti připomínali, že bychom měli více investovat do vlastní obrany. Ale poválečná evropská nálada byla, a hodně to bylo patrné v Německu, že tady budujeme demokracii, tvoříme Evropskou unii, děláme byznys a sociální stát. A co se obrany týče, tak naši spojenci by ne úplně rádi viděli, abychom byli moc vyzbrojení. Tady se zvykově spoléhalo na americký jaderný deštník, na článek 5 NATO „jeden za všechny, všichni za jednoho“, a na to, že hlavní spojenec a hlavní strategický garant naší bezpečnosti jsou Spojené státy. 

A to, že nám američtí prezidenti připomínali, že jsme tak trošku černými pasažéry, kteří se vezou, bylo bráno tak, že kdybychom začali zbrojit víc, bůhví, co by si o tom v Americe mysleli. Byla to zvláštní schizofrenie uvažování. Zásluhou prezidenta Trumpa je to, že přestal domlouvat a začal vyhrožovat. To je něco, co zabralo. V tomto ohledu nám výrazně „pomohl“ ruský prezident Putin, který nám pustil studenou sprchu. Přišel budíček. Prezident v projevu na Hradě řekl, že je-li tady někdo, kdo tvrdí, že nám nic nehrozí, tak vědomě lže. Hrozí.

Když byl Donald Trump zvolen podruhé, objevovaly se názory, že by se vlastně měly ty následující čtyři roky vysedět, přečkat je, než se to v Americe zase otočí. Myslíte si, že se to otočí? Nebo že J. D. Vance vyrostl v někoho, kdo dokáže MAGA svět dál spojovat?

J. D. Vance to ne úplně takticky zvládl, když se vyjádřil, že kdyby prezident Trump musel skončit, tak je připraven to převzít. To se osobnostem typu Donalda Trumpa neříká. Donald Trump je živoucím příkladem Dunning-Krugerova efektu – čím míň toho člověk ví, tím víc si je se sebou jistý a nepochybuje o sobě. Svět se začíná přizpůsobovat Donaldu Trumpovi. Státníci vědí, že mu mají lichotit a pokud přijmou ten úzus, že on je ten velký Donald Trump, že je třeba mu děkovat a chválit, tak většinou ta jednání probíhají v přátelském duchu.

Co se týče toho vysezení, tady bych byl opatrnější. Prezident Trump není příčinou, ale důsledkem toho, co předcházelo a čím je postižen velký kus tzv. globálního západu – to je sociální konstruktivismus. Tady se začal skloňovat jako největší hodnota trvalý růst, kdy jsme se soustředili na blahobyt a podceňovali jsme některé faktory. Třeba způsob, jak to společnosti, kterou politik reprezentuje, podat, aby se s tím mohla identifikovat. 

Co tím přesně myslíte?

Sociální konstruktivismus způsobil, že řada lidí nebyla schopna se zorientovat. Mnozí nechápali, proč, když oni se musí v potu tváře starat o to, aby měli každý den na chleba, tak jim někdo vysvětluje, že nejdůležitějším problémem jsou rovná práva pro LGBTQ komunitu a unisex záchody. Abyste mohl lidi vést, tak je musíte umět získat a přesvědčit. Ono nestačí mít pravdu. Náš svět je postaven na výměně názorů a střetu ideologií a pokud nejste o té své pravdě schopen přesvědčit druhé, tak se najednou může stát, že vám to ve volbách spočítají. V Americe je to hodně viditelné. Navíc těch ran osudu tam bylo několik za sebou.

Které to byly?

Začalo to jedenáctým zářím, pak najednou přišla realitní a finanční krize, nezvládnutá pandemie covidu-19 se spoustou mrtvých a do toho válka s Ruskem. Musíme si připustit, že Rusko nevede válku s Ukrajinou, ale s globálním liberálně demokratickým Západem. A to mělo dopad ve světových demokraciích, kdy nejen v Americe, ale i v Evropě vidíte, jak narůstá krajní pravice. 

Je zajímavé, že se poměrně výrazně propadá extrémní levice. Jistě, máme aktivisty, u kterých úplně nechápete, co se jim to děje s hlavou, když vidíte, že v jedné ruce mají palestinskou vlajku a v druhé ruce mají duhovou. Stále víc se prosazují politici s tendencí k xenofobii, k nacismu, k určitým fašistickým modelům. V tom je velké riziko. To vede k izolacionismu, respektive k soustředění na sebe sama. Náš hlavní úkol je pomoc Ukrajině, protože ona je náš štít a země, která za nás bojuje.

To mluvíte i o stranách v Česku a v možné budoucí vládní koalici?

Je to tady u nás taky, ale skutečně se nechci vyjadřovat hlavně k personálním věcem. Ale co se týče našeho velmi jasného a pevného ukotvení v euroatlantických strukturách, tak tady už obavu nemám. Jednak nejsme ani Slovensko, ani Maďarsko, máme prezidenta Petra Pavla, máme dvoukomorový parlament, kdy Senát je jednoznačně hodnotově nastaven na spolupráci v transatlantickém prostoru a v globálním Západě. Máme tady ještě stále veřejnoprávní média a máme tady občanskou společnost poměrně vyvinutou a statečnou. Takže to se neobávám, že by nám hrozily propady, které bohužel vidíme na Slovensku nebo i v Orbánově Maďarsku, ale tam uvidíme, jak dopadnou volby.

Očekáváte, že maďarské volby něco změní?

Můžou, ale to není naše věc, to je věc Maďarů. Každopádně nás to zajímá a zajímat musí. Jsme si blízko a Visegrád ještě pořád funguje.

Visegrád se rozdělil na dva tábory: Maďarsko se Slovenskem a Česko s Polskem. Andrej Babiš mluví o tom, že chce znovu posílit spolupráci V4 a je s Viktorem Orbánem spojenec v rámci Patriotů. Mohou maďarské volby Visegrád proměnit? Případně nepřimknou se Poláci ještě víc k Německu?

Poláci mají trošku jiné aspirace, než máme my nebo Maďarsko. Polsko svoji historickou zkušenost s Ruskem – i s Německem – promítá do své domácí politiky velmi intenzivně. Nemyslím si, že by prezident Karol Nawrocki chtěl rehabilitovat Rusy. Rozhodně ne, je to sice oponent premiéra Donalda Tuska, ale co se týče Ruska, tak má naprosto jasno. 

A Orbán?

To, že nepodporuje Ukrajinu a má problém s její podporou, je jen dílčí problém. V první řadě pro něj není Ukrajina samostatné téma, vnímá to prizmatem toho, jak se má podle něj chovat Maďarsko k Rusku. Pro něj je Rusko klíčový ukazatel a chce s ním vycházet. Putina nemá jako největšího nepřítele, on s ním je schopen jednat. Takže bych se dost divil, kdyby se v případě České republiky budoucí premiér chtěl nechat Orbánem strhnout k tomu, že se stane spolu s ním advokátem Putinova režimu a války. To si nějak k Andreji Babišovi neumím představit.

Vynechali jsme poslední zemi V4 – Slovensko. Kam se teď posunuly vzájemné vztahy? 

Jsou několikavrstevnaté. Není to tak, že bychom řekli, že jsou teď špatné. Jsme si tak trochu souzeni. Je to jako po velmi povedeném rozvodu dvou lidí, kteří ví, že se mají k sobě chovat slušně i poté, kdy se jejich cesty rozejdou a není-li tam intimita, tak je tam možnost přátelství. A to tak bylo.

Samozřejmě tím, jak se vyvinula politická situace po volbách na Slovensku a jak se vyvíjí premiér Robert Fico, tak je dost komplikované to nějak srovnat s našimi prioritami v rámci transatlantického společenství. Prostě to moc nepasuje. Ale zase to nejde postavit jen na tom, že když si rozumějí politici, tak se země mají rády. To je opravdu o lidech. 

Vztah se Slováky je specifický a já se o něj do budoucna moc neobávám, protože vždycky bude velmi silný.

Měla by pokračovat česká muniční iniciativa? Ptám se na to v souvislosti s tím, že je tady americký plán, Evropa koordinuje pomoc, tak jestli má česká iniciativa ještě své místo?

Dokud o ni Ukrajinci stojí, tak místo má. A dokud jsme schopni pomáhat touto formou tam, kde to Ukrajinci potřebují. Spotřeba munice je obrovská a je to jiný typ války, než se doposud vedly. A jsou za ni vděční nejen Ukrajinci, ale i naši spojenci, podívejte se na Dány, Holanďany a řadu dalších evropských zemí, které to velmi oceňují, a které se do toho zapojily finančně. Takže to neplatí český daňový poplatník, nic takového se tady opravdu neděje.

Je to pomoc, která je obrovskou investicí do naší společné budoucnosti a do naší pozice na Ukrajině, až ji jednou budeme společně rekonstruovat. A muniční iniciativa je něco, co nám nejen na Ukrajině, ale i v našem společenství udělalo velmi dobré jméno. Je to něco, co by rozhodně nemělo skončit jen proto, že se mění vlády.

Česká republika na muniční iniciativě – a teď to nemyslím negativně – vydělala. Kdo na tom vydělává? A teď se vás ptám i jako člověka, který má blízko k zbrojnímu průmyslu.

Jsem předseda správní rady rodinné nadace Holečků, která rozděluje peníze školám či nemocnicím (René Holeček je majitel zbrojařské firmy Colt CZ - pozn. red.). Co se týče Coltu, tak s nimi jako konzultant spolupracuji. Jsou firmy ve zbrojním průmyslu, které jsou aktivnější nebo jsou schopny sehnat víc munice v zahraničí. Pravda je, že Colt se v tomto moc neangažuje. Ale pomáhá třeba tím, že Dánové financují program na kompletaci brenů na Ukrajině. 

Možná to vzbuzuje u některých politiků nebo konkurentů pocit, že si ty firmy vydělaly moc. To nedokážu posoudit. Pravděpodobný budoucí premiér Andrej Babiš se v tomto smyslu vyjadřoval, že to nechá prověřit, aby se ukázalo, kdo si na tom případně vydělal nekřesťanské peníze, nebo jak to nazvat. 

Myslím si, že máme Rusům dopřát porážku tak, jak bylo poraženo na konci druhé světové války Německo a Japonsko. Prospělo to oběma zemím. A porážka Ruska by mohla výrazně změnit poměry v celém světě. Jenomže k tomu, aby byl někdo jako Rusko poražen, potřebujete mít jednoznačnou vůli a odhodlání. A mně se zdá, že na Západě to pořád některým nedochází.