21 otázek: Chtěla bych lézt po stromech s Astrid Lindgrenovou, říká Marie Doležalová

Kterou část dne máte nejraději a proč? 
Nejraději mám tu část, kdy si dávám svoje dopolední kafe, asi tak v půl jedenácté. Předtím zavezu děti do školy a školky, pak vyřídím nejnudnější resty a pak už mám čas jen pro sebe. Na pár hodin – po šesti letech s dětmi mají cenu diamantů.

Zdají se vám sny? Jaké nejčastěji? 
Ano. Knihy o snech říkají, že když věříme, že na nás sny mluví a zapisujeme si je, abychom je hned nezapomněli, budou se nám pak víc zdát. Potvrzuju – já o ně pečuju a zdají se mi hodně. Různé. Někdy noční můry, někdy nesmysly, a někdy sny plné podpory a lásky – ty jsou speciální a moje oblíbené. 

V co absolutně věříte? 
Děkuju za otázku, slovo “absolutně” moc nemám ráda ve spojení se slovem “věříte”. Absolutní víra v cokoli zavání extremismem. Věřím, že když v sobě nosíte otázku, vždycky k vám dřív nebo později přijde odpověď. Věřím, že když něco začínáme, je důležitá motivace, protože ta ovlivní celý průběh a výsledek. Věřím, že když se něco tváří jako skvělé, ale máme z toho divné pocity, je v tom vždycky zakopaný pes. 

Čeho se v dnešní době obáváte? 
Obávám se o děti tohoto světa. Doma svým dětem vysvětluju, že dřív bylo normální, když moderátor v televizi z legrace prohlásil, že jeho manželka byla drzá, a tak jí jednu vrazil. Že se tomu lidé smáli – a že dnes už tohle nikdo neříká a nikdo se tomu nesměje. Říkám jim také, že jednou přijde doba, kdy nebude žádný moderátor z legrace říkat, že nařezal svým dětem – a lidé se tomu nebudou smát a přijímat to jako dobrý vtip. Rodičovství je těžké, ale obávám se filosofie, že mají děti držet hubu a krok a tím z nich vychováme slušné lidi. Chci pěstovat v dětech odvahu a ne strach ze silnějšího. Přála bych všem dětem dětství bez fyzických trestů.

Jakou radu byste dala sama sobě ve dvaceti letech? 
Jakoukoli bych dala, myslím, že mé dvacetileté já by mi asi příliš nevěřilo. Moudřejší se přece nestáváme radami, ale zkušenostmi. Řekla bych Marii: Jednou budeš úplně stejně cool a hustá, jako ti teď připadá Karin Babinská. Ale musíš se k tomu prokousat. Tak bych jí to řekla!

Existuje umělecké dílo, které ovlivnilo váš život? 
Ano: knihy, písně, filmy, obrazy. Kdybych měla vypíchnout jedno, napadají mě Van Goghovy Slunečnice. Na internetu nebo na pohlednicích mi vždycky připadaly o ničem, ale viděla jsem je naživo v Holandsku a ten obraz sálá životem, že mi není jasné, jak to do něj mohl autor vmalovat. Slunečnice zvadly před více než sto lety – ale v tom obraze se pořád chvěje přítomnost. Van Goghovy obrazy vyzařují šílenou lásku k životu a on do nich tu emoci zakonzervoval – fascinující.

Která kniha nebo film vás nejvíc zasáhly v poslední době? 
Strašně se mi líbil na Netlflixu seriál Pørni. Je tak obyčejný a dojemný, postavy jsou tak živé. Pak jsem ještě zjistila, že ho celý napsala představitelka hlavní ženské role – napsala si to sama pro sebe a sama to dokonale zahrála. Děkuji, že se tady můžu vykecat, ten seriál je opravdu dokonalý! 

Cestujete za uměním? Kam naposledy? 
Chtěla bych být člověk, který cestuje za uměním. Jsem spíš trapný turista, který když někde je a něco ho tam cvrnkne do nosu, tak jde do galerie, nebo do divadla. A pak s tím samozřejmě machruje, že je v Holandsku skvělej Van Gogh.

Které město vás nikdy neomrzí? 
Myslím, že by mě neomrzelo bydlet někde, kde je moře. Přísahám, že dívat se každé ráno na východ slunce nad mořem by mě neomrzelo nikdy!

Jakou hudbu si nejčastěji pouštíte? 
Poslední dobou svůj playlist na Spotify, který se jmenuje Tři magoři – ten jsem vytvořila, abych u něj vymýšlela představení, které se chystáme udělat s mým Markem (choreografem Markem Zelinkou – pozn. red.), Markétou a Patrikem Děrgelovými a Pavlem Šimákem. Má skvělý nápad a bude pohybovo-činoherní. Kdyby tohle četl nějaký divadelní producent, může si například pro zajímavost pustit ten playlist – je na Spotify k dohledání!

Která historická událost nejvíc formovala váš život? 
Domnívám se, že člověk vůbec není schopný vědět, co formovalo jeho život. To, že Rusové obsadili Československo jistě můj život formovalo, ale ještě více ho formovalo to, že Renata Boháčová se rozhodla tehdy jít na taneční zábavu s partou kluků, mezi kterými byl mladík Ludvík Doležal, ačkoli to byla slušná karvinská dívenka. 

Které osobnosti současnosti považujete za inspirativní? 
Jiřího Mádla, Jakuba Štáfka, Tamaru Klusovou.

Kdybyste mohla strávit večer s kýmkoli z minulosti, kdo by to byl? 
Rozhodně Astrid Lindgrenová – nabídla bych jí večeři a společné lezení po stromech.

Jaký je váš nejoblíbenější způsob odpočinku? 
Dívat se na seriály a jíst.

Kdybyste mohla na chvíli změnit profesi, co by vás lákalo? 
Ráda bych se stala hasičem. Byli jsme s dětmi v hasičské stanici – mají tam připravené ty požárnické holínky a v nich ty ohnivzdorné kalhoty – rovnou na zemi. Když zazvoní alarm, skočí do holínek, bleskově natáhnou ty lacláče, utíkají do auta a jedou hasit. Wau!

Které předměty by se měly povinně vyučovat ve škole? 
Základy mezilidských vztahů. Klidně i výklady snů. Celkově všechno to okolo toho, jak moc svůj život tvoříme sami svými myšlenkami a činy. 

Vadí vám něco v současné češtině? 
Ani ne. Nová slova, kterým nerozumím, ignoruju. Čeština je úžasná. Nejúžasnější je ta, kterou používá František Hrubín v básních pro děti.

Jakou superschopnost byste chtěla mít? 
Chtěla bych umět měnit svět jen a pouze slovy. Trochu doufám, že ji jednou mít doopravdy budu. 

Co považujete za svůj dosavadní největší úspěch? 
Rozhodně to, že jsem dokázala několik let pečovat o děti, které jsou od sebe rok a půl. Všechny mé ostatní činnosti jsou proti tomu zanedbatelné. Ale kolik energie vyžaduje všechno to vstávání, nespaní, ztráta vlastního času a neustálá připravenost na změny a průsery, pochopí jen pečující osoby, které prožívají to samé. Rozhodně žádná pohodinda!

Co je podle vás největší luxus? 
Zdraví, mír, mít peníze na věci, které opravdu potřebuju a maličko navíc na něco, co bych si přála. A za luxus považuju i přátelství s mými nejbližšími kamarádkami, které je plné podpory a pochopení. 

A co je v životě nejdůležitější? 
Upřímnost – přiznat své chyby a odkrýt druhým klidně i nejistotu. Vždycky to všemu pomůže. A ještě hlubší upřímnost – sám k sobě. Nezakrývat své pocity, psát si deník, hledat v sobě, co opravdu chci a nechci. Takový přístup může změnit úplně celý život.