21 otázek: Za své početí vděčím Hlavě XXII, říká spisovatel Václav Jabůrek

Kterou část dne máte nejraději a proč? 
Jednoznačně noc. Úplně se v ní mění naše vjemy, pokaždé je v ní cosi zlověstně tajemného a zároveň i magicky uklidňujícího. Bydlím v bytě s okny naproti neonovému osvětlení a jeho záře mi to kouzlo noci ještě umocňuje. Ale nejlepší je to teprve v létě, když noční vzduch odnáší těžkost denních veder a naopak vnáší určitou lehkost.

Zdají se vám sny? Jaké nejčastěji? 
Sny bohužel nemám. Nebo si je nikdy nezapamatuji. Je to už hodně dávno, kdy jsem je míval nějak pravidelněji – většinou to bylo o tom, že jsem někam běžel. Ale kam? To už netuším.

V co absolutně věříte? 
V lidskou pošetilost. V dobrém i ve zlém. Přináší nám kreativitu, radost, stejně jako neštěstí či zločiny. Je to něco, co se přes veškerou racionálnost skrývá uvnitř nás. Dělá nás to zajímavými a unikátními. U každého je akorát otázkou, kolik téhle své stránce poskytne prostoru a chce ji ukázat i navenek. Má ji ale i ten nejzarytější tajnůstkář.

Čeho se v dnešní době obáváte? 
Toho, že se něco stane v Pobaltí, že USA podlehnou cizí pohádce o rozdělení sfér vlivu, a že Evropané na všechno zůstanou sami. A strach mám i z toho, že se pod tíhou všech pochybností a dezinformací ještě víc rozkmotříme i sami mezi sebou.

Jakou radu byste dal sám sobě ve dvaceti letech? 
Obávám se, že jsem se od té doby zas až tolik nezměnil. A teď to nemyslím jako sebechválu. Možná bych svému mladšímu já zkoušel radit, že má všechno svůj čas a že není potřeba v ničem spěchat. Ale ono by mě beztak neposlechlo. Stejně, jako bych to teď neudělal ani já, kdyby se mi jakkoliv snažilo radit třeba moje šedesátileté já.

Existuje umělecké dílo, které ovlivnilo váš život? 
Možná bych se nenarodil, kdyby Joseph Heller nenapsal Hlavu XXII. Moji rodiče se prý i díky ní zapovídali během seznámení ve vlaku. Alespoň tak se to doma tradovalo. A i kdyby to nebyla úplně pravda, pro mě je ta kniha už navždy spojená právě s nimi.

Která kniha nebo film vás nejvíc zasáhly v poslední době? 
Bude to znít směšně, ale zaujala mě komunistická agitka Druhý tah pěšcem. Děravý scénář od Dietla, geniální kamera Kopřivy a chytlavý soundtrack od Soukupa. Ten film se snaží estébáky prodat coby kladné hrdiny ve stylu francouzských thrillerů z té doby. 

V hlavě si musím pohrávat s myšlenkou, co to muselo způsobit v choré mysli nějakého skutečného estébáka. Jestli třeba některý z nich nepodlehl filmovému předobrazu a nesnažil se ho v reálném životě napodobovat. Dokonce jsem si i načrtl takový námět příběhu, jak tomu jeden z nich skutečně podlehne a nově nabytou arogancí a paranoiou začne svou práci totálně sabotovat. Je to ale tak citlivé téma, že zůstanu jen u námětu.

Cestujete za uměním? Kam naposledy?
Hlavně za koncerty větších kapel, ale některé jsou už trošku dávno. Třeba díky Rolling Stones jsem se takhle poprvé podíval do Bruselu. Teď mě zajímá spíš architektura. Za poslední dobu Barcelona anebo severovýchod Itálie.

Které město vás nikdy neomrzí? 
Ani po šesti letech života v Berlíně mi to město nedá pokoj. Všechna jeho zákoutí, nekonečné ulice, kterými se dá procházet celé hodiny bez jediné odbočky. Teď, když je mi víc než jen povědomé, je ten vztah k Berlínu ještě hlubší. Pak je to asi ještě Barcelona, ale tam už je to jen o několika vybraných čtvrtích a i k nim mám výhrady.

Jakou hudbu si nejčastěji pouštíte? 
Poslední dobou hlavně Italo Disco a obecně elektronickou hudbu z 80. let. Je to taková neustálá duševní vzpruha. Poslechově nenáročné, hodně založené na opakování, v podstatě takový rituál. Původně jsem si to pouštěl spíš jen tak z recese, ale nakonec jsem tomu celkem propadl. 

Občas se k tomu přidávají i modernější věci, například francouzský house, případně i současný jazz, ale časem to beztak přepnu zpátky na Italy.

Která historická událost nejvíc formovala váš život? 
11. září 2001, přestože mi tenkrát bylo jen osm let. Nešlo jen o ten jeden jediný den, ale o všechno, co mu následovalo. Změnu vnímání toho, jak světová politika ovlivňuje každodenní životy. Pozornost ke konfliktům na Blízkém východě, k terorismu. A taky různým konspiračním teoriím. 

Po celém světě zmizela určitá bezstarostnost a optimismus devadesátých let. A naše generace byla už od dětství konfrontovaná s mnohem většími chmurami než ta předcházející.

Které osobnosti současnosti považujete za inspirativní? 
Dokud žije Pete Townshend, pak bude na prvním místě on. Hudebník, co stál u zrodu The Who, ale hlavně inovátor, bez kterého by například David Bowie nebo kapela Queen nikdy nebyli těmi, kým se nakonec stali. Byl průkopníkem ve využívání syntetizérů a taky ve vyprávění delšího příběhu založeného na moderní hudbě. A jeho zápal do zkoušení všeho nového mi přijde jako inspirace úplně pro všechny.

Kdybyste mohl strávit večer s kýmkoli z minulosti, kdo by to byl? 
Asi bych si chtěl popovídat s Ayrtonem Sennou. Byl to člověk mimo všechny kategorie. To, že byl trojnásobným mistrem světa Formule 1, byl vlastně jen takový bonus. Kdyby nezemřel, byl by v tuhle chvíli buď prezidentem Brazílie, anebo přinejmenším hlasitým zastáncem chudých po celém světě. Opravdu jedinečná osobnost s filozofickým přesahem. Byť samozřejmě – pomohlo tomu i zázemí privilegované rodiny, zarputilost a svým způsobem až fanatická víra v Boha.

Jak nejradši odpočíváte? 
Asi to není nic originálního. Řízení auta, vaření, cvičení. V tomto pořadí. Všechno v sobě nese nějaké prvky rituálna, člověk u toho moc nepřemýšlí. Baví mě taky práce se zvukem, které se teď věnuji v jednom okrajovějším projektu. Tam je to hlavně o střihu a o libozvučnosti. A i tohle je svým způsobem hrozně uklidňující činnost, když se zrovna daří.

Kdybyste mohl na chvíli změnit profesi, co by vás lákalo? 
Asi být filmařem nebo hudebníkem. Ale na obě tahle povolání se koukám dost zkresleným a hodně nostalgickým pohledem. Kvůli rozvoji umělé inteligence se podle mě dost změní jejich budoucí podoba. A pak už v nich dost možná nezůstane to hlavní, co by mě na nich lákalo. Bude to podle mě mnohem víc o umění sebepropagace, spíš než o té ryzí tvorbě. Díky AI se možnost tvořit hodně demokratizuje, a pak už to bude hlavně o schopnosti se odlišit.

Které předměty by se měly povinně vyučovat ve škole? 
Vedle cizích jazyků a dějepisu hlavně kritické myšlení. Vepsat ho do školních osnov je sice obtížné, ale v budoucnu bude hrát rozhodující roli. Už jen kvůli tomu, že budeme do velké míry zaplavení generovaným nebo zavádějícím obsahem. Ale hodí se to i v osobním životě.

Vadí vám něco v současné češtině? 
Asi jsem na to ještě příliš mladý, aby mi něco vyloženě vadilo. Jazyk se zkrátka vyvíjí i na základě všech jevů, které na něj zrovna působí. Rozhodně nesleduju nejmodernější trendy, ani se nesnažím působit mladistvě využíváním nějakých nových neotřelých výrazů – ale umím akceptovat, když je jiní přebírají i do běžné řeči.

Jakou superschopnost byste chtěl mít? 
Chtěl bych se umět teleportovat. Obzvlášť v zimě.

Co považujete za svůj dosavadní největší úspěch? 
Už jen to, že jsem se vším dosaženým spokojený a necítím teď potřebu hnát se za něčím dalším. Vážím si toho, co bylo. A ještě víc toho, co je teď. Můžu tu samozřejmě vypíchnout spoustu věcí – od osobních až po profesní, ale ten pravý úspěch je podle mě teprve v momentě, když je všechno v synergii.

Co je podle vás největší luxus? 
Mít možnost na nějakou chvíli úplně vypnout a nemuset absolutně nic řešit. Právě tyhle okamžiky ostatně dávají prostor té zmiňované pošetilosti – a třeba právě i možnosti dělat něco kreativního. Něco „navíc”, co racionálně ani nemusí dávat smysl.

A co je v životě nejdůležitější? 
Nalezení úplného vnitřního klidu. Bez žádných „ale” a bez sebemenší pózy. Pokud toho někdo dosáhl, velmi rád ho poprosím o recept.

Obrázek

Obrázek

Obrázek