Radost a ženství. Fotografka Dostálová zachycuje emoce plavkyň
Sama miluje plavání a vždy ji zajímalo, jaké příběhy přivádějí do bazénu její spoluplavkyně. Fotografka, ale také neurovědkyně a terapeutka Ivana Dostálová vystavuje portréty žen, pro něž je pohyb ve vodě důležitou součástí života. Fotografie doplňuje mimořádně osobními texty.
🚩 Proč je to důležité: Projekt v roce 2023 získal čestné uznání na prestižní mezinárodní soutěži International Photography Awards. Sérii Plavkyně nyní vystavuje galerie Czech Photo Centre, k vidění je do 8. února.
Postavit se před objektiv v plavkách je docela náročná disciplína. Bylo obtížné ženy přesvědčit ke spolupráci?
Čekala jsem, že to bude náročné, ale vůbec nebylo, protože všechny ženy, které v projektu vidíte, se fotit chtěly. Byly velmi ochotné, samy se mi ozývaly. Obávala jsem se, že s tím fyzickým odhalením bude větší problém, ale ony jsou zvyklé chodit plavat a vnímat své tělo v plavkách. Naopak měly motivaci inspirovat k plavání ostatní.
V projektu jsou zastoupené ženy z různých profesních pozic a sociálních skupin, od studentek nebo maminek na mateřské přes špičkové manažerky, vědkyně nebo seniorky. V bazénu, v plavkách a koupací čepici se všechny rozdíly stírají – všichni jsme si rovni.
Jak jste ženy do svého projektu sháněla?
Vyvěsila jsem – po domluvě s vedením – v areálu pražského podolského bazénu letáček, ve kterém jsem projekt představila. A ženy se mi začaly hlásit samy. Znamenalo to pro ně přitom vyčlenit si čas na dvoje focení: jednu část jsme fotily přímo u bazénu v Podolí a druhý cyklus portrétů, na kterých ženy vyjadřují, co cítí ve vodě, jsme fotily u mě v ateliéru. Ale ani to je neodradilo. Možná je to tím, jak k ženám přistupuju, vytvářím bezpečný prostor, sama jsem žena, je tam od počátku určitá blízkost.
Součástí cyklu jsou osobní texty, které portrétované ženy o svém vztahu k plavání napsaly. Našla jste v nich nějaké spojující téma?
Nerada zobecňuju, protože každá má své niterné důvody, ale určitým spojujícím prvkem je hledání klidu, cesty k sobě, svému tělu a také bezpečné komunity v dnešním světě. Obzvlášť starší ženy chodí plavat společně, některé jsou dokonce i v komunitě otužilců a plavání pro ně znamená důležitou společenskou aktivitu.
A opakovalo se i téma sebepřijetí. Sama jsem poměrně stydlivá a kritická ke svému tělu. Ale u bazénu se ve sprchách všichni svlékají a je to úplně přirozené, nikdo na vás nekouká. Tohle je velmi osvobozující pocit, naučilo mě to se za nahotu nestydět. Téma fyzického těla se v těch příbězích také hodně opakuje. Nejčastěji tedy: klid, sebepřijetí a komunita.
Každá žena měla napsat také jedno slovo, které vyjadřuje její vztah k plavání. Jaké by bylo vaše?
Pro mě asi „útočiště“. V době, kdy jsem s plaváním začínala, pro mě určitě útočištěm bylo, procházela jsem tehdy komplikovaným obdobím. Do bazénu jsem chodila hledat klid a duševní úlevu. Dodneška mi plavání pomáhá od stresu, i když třeba někdy nemám sílu plavat, jen to ponoření do vody mi přináší úlevu. Je to pro mě určitá forma meditace.
Jak vás napadlo k fotografiím shromáždit texty s osobními příběhy plavkyň?
Mě v Podolí vždycky fascinovalo, jak rozmanitá skupina lidí tam chodí. Přišlo mi, že přijdete za turnikety a ocitnete se v úplně jiném světě. Pravidelně chodí plavat třeba nevidomá paní nebo plavkyně, které je 95 let. Přemýšlela jsem o tom, co koho do bazénu přivádí, a od začátku práce na projektu jsem věděla, že jeho součástí budou i texty. Ty příběhy jsou fascinující.
Mnohé jsou i bolestné…
Ano, dala jsem těm ženám úplně volnou ruku, aby napsaly to, co chtějí sdílet. Některé se svěřují s poruchami příjmu potravy, s psychickými problémy, s tím, že se někdy v životě potýkaly nebo potýkají s úzkostmi, body shamingem, sebepoškozováním i onkologickými diagnózami. Za tu otevřenost je obdivuju, jejich osudy jsou velmi inspirující.
Která z plavkyň vás pozitivně inspirovala?
Například nejstarší účastnice projektu, pětasedmdesátiletá Iva. Nezdolná optimistka, která zažila řadu vážných úrazů a vždycky našla sílu jít dál. Ještě dnes ráno před vernisáží mi psala, že si byla zaplavat v ledové vodě, a že doufá, že stihne rozmrznout. Její krédo je, že se má žít a ne přežívat, její vůle k životu je úžasná.
Pak bylo pro mě určitě silné setkání s Markétou, jež pravidelně plave i poté, co přišla o dolní končetinu. Fotila jsem i Martinu, kterou jsem potkala v bazénu, když byla v devátém měsíci těhotenství. Ten cyklus zkrátka zahrnuje široké spektrum žen v různých životních situacích.
Byla pro vás práce na této sérii také určitou formou terapie?
Rozhodně ano. Jsem v podstatě introvert a fotoaparát mi pomáhá otevírat dveře k lidem. Je to pro mě nástroj propojení. Dalo by se říct, že když fotím, daří se mi snáze navazovat vztahy než v běžném životě. Fotografie pro mě není jen způsob uměleckého vyjádření, ale forma komunikace s okolím. Předávám příběhy, které mají potenciál oslovit další ženy, třeba je v něčem inspirovat nebo jim dodat sílu v těžkých životních obdobích.
Ivana Dostálová – PLAVKYNĚ / SWIMMING WOMEN
Czech Photo Centre 8. 1. – 8. 2. 2026
Seydlerova 2835/4, Praha 5
Otvírací doba:
pondělí: zavřeno
úterý – pátek: 11 – 18
sobota – neděle: 10 – 18
Vstupné:
plné 100,- Kč
snížené 50,- Kč
