Světové hvězdy představujeme zblízka, říká ředitel Prague Sounds Marek Vrabec
🎤 ROZHOVOR: Víkendový koncert mexické písničkářky Silvany Estrada v pražském Rudolfinu zahájil devětadvacátý ročník hudebního festivalu Prague Sounds (dříve známého jako Struny podzimu). V jeho čele stojí už od roku 1996 Marek Vrabec. Muž, který dokáže do Prahy přilákat nejpozoruhodnější hudebníky současnosti a představit je v komorním prostředí.
🎵 Proč je to důležité: V minulosti Vrabec propojil třeba Bobbyho McFerrina s Danem Bártou nebo Gregoryho Portera s Ondřejem Pivcem. Letos českému publiku představí například pákistánskou zpěvačku Arooj Aftab, frontmana kapely Lambchop Kurta Wagnera nebo jazzovou zpěvačku Cécile McLorin Salvant.
Festival je – podle vašich slov – protipólem velkých festivalových show. Čím může návštěvníky tahle komornější a intimnější forma oslovit?
Kdo by neseděl rád pohodlně v komfortu krásného, často historického koncertního sálu, s možností nerušeného spojení nablízko s umělci, s obrazem nezpožděným přenosem do LED obrazovek a masou tísnících se diváků pod pódiem? A přitom na Prague Sounds zažijete umělce, kteří se na velkých světových megafestivalech objevují, ale my je našemu publiku nabízíme v intimitě a intenzivním zážitku na blízko.
Letos festival otevřela mexická písničkářka Silvana Estrada. Jak zapadá do programu?
Rádi objevujeme mladé talenty, jejichž hvězda brzy vystoupá tak, že už může být za chvíli pozdě. Tak se nám to svého času podařilo třeba s Gregory Porterem. Silvana Estrada je mexický fenomén, přes svůj věk pouhých 28 let má už na kontě Latin Grammy a vedle koncertů v tradičním formátu s kytarou také vystoupení se San Francisco Symphony ve Walt Disney Hall.
Koncertní debut Silvany navíc připadl na nejvýznamnější mexický svátek Día de Muertos, což mu dalo další rozměr. Vlastně letos představíme českému publiku několik silných ženských umělkyň, vedle Mexičanky Silvany Estrada ještě skladatelku a držitelku Pulitzerovy ceny, Američanku Caroline Shaw nebo pakistánskou zpěvačku Arooj Aftab.
Podle čeho vlastně vybíráte interprety – řídíte se intuicí, osobním vkusem, nebo se snažíte mapovat světové trendy?
Intuicí a vkusem především. Chceme být umělecky relevantním festivalem s výběrem toho, co považujeme za důležité. Naše nadčasové téma je nejlepší hudba bez žánrových omezení.
Festival má čím dál silnější mezinárodní přesah. Jak těžké je přesvědčit zahraniční hvězdy, aby přijely do Prahy mimo hlavní letní sezónu?
To je možné díky všem těm, kdo na festival Prague Sounds či dříve Struny podzimu během předchozích osmadvaceti let přijeli před nimi. A samozřejmě také díky létům budovaných osobních vazeb. A to i přes to, že naše nabídka nespočívá ani tak ve výši nabídnutých honorářů, ale spíše celkovému rámci a kouzlu Prague Sounds.
Festival se tradičně nebojí různých interdisciplinárních projektů. Jak se zvládáte vyrovnávat s leckdy složitými technickými a produkčními nároky?
Máme zkušený a opravdu skvělý produkční tým, který si poradil i s koncerty na střeše Lucerny nebo na plovoucí scéně na hladině Vltavy v době covidové. Takže koncerty uvnitř jsou proti tomu maličkost. Pokud jde o technickou náročnost, letos bude nejnáročnější patrně koncert elektronického vizionáře a multimediálního kouzelníka Oneohtrix Point Never v Nové Spirále na Výstavišti.
Jakou roli hraje letos česká scéna?
Český nebo česko-slovenský je tradičně kurátorovaný večer Choice v La Fabrice. Po loňské kurátorce Katarzii převzal letos štafetu producent a rapper Idea, který pojal svou volbu jako jedinečný rapový summit s Champion Sounds, Laokoon a početným instrumentálním ansámblem.
Musíte českému publiku méně známé nebo experimentální projekty „vysvětlovat“, nebo už máte návštěvníky, kteří jdou do neznáma s vámi?
Pohled na čísla z předprodeje ukazuje, že se všechny koncerty prodávají vyrovnaně. Rád bych věřil tomu, že publikum věří Prague Sounds, i když jméno umělce slyší poprvé. Ale vysvětlování a představování našich umělců předem patří k naší práci. To je přece jedna z rolí hudebních festivalů.
Když se ohlédnete za uplynulými ročníky, na který koncert nebo moment vzpomínáte jako na „esenci“ Prague Sounds?
Jeden nejsem schopný vybrat. Když v roce 2008 zazpíval v Praze poprvé Bobby McFerrin a přizvali jsme k němu Dana Bártu. Když v Praze debutoval Gregory Porter a přesvědčil jsem ho, aby si zahrál s Ondřejem Pivcem. Když hrál na plovoucí scéně na Vltavě violoncellista Yo-Yo Ma Bacha pro tisíce diváků okolo. Když Jiří Suchý zpíval v Rudolfinu svůj Recitál. Když jsme pozvali Richarda Müllera a Davida Kollera, aby vzdali hold Karlu Krylovi. Chtělo by se pokračovat, ale ptala jste se na jeden…
Co byste vzkázal návštěvníkům, kteří festival neznají, proč na něj zajít?
Poznáte hudbu, kterou jinde neuslyšíte, a navštívíte-li celý festival, získáte dosti ucelený a originální obraz současné hudby.
