RECENZE: Metoda Markovič u Straky zrychlila tempo. Místy až moc
Druhá řada Metody Markovič se nesnaží navázat na předchozí sérii Hojer. Změnila rytmus, styl i způsob vyprávění. Výsledkem je dynamičtější, napínavější a pro diváky poutavější kriminálka. Rychlejší tempo si ale vybírá svou cenu.
🎬 Proč to vidět: Straka patří k nejlepším českým kriminálkám, a to jak atmosférou, tak i herecky a vizuálně. Zároveň dokazuje, že domácí produkce umí být sebevědomá i působit světově.
➡️ O čem to je: Série sleduje vyšetřování spartakiádního vraha Jiřího Straky, které probíhá paralelně ze dvou perspektiv – policistů a samotného pachatele. Na rozdíl od první řady, kde byl vrah dopaden hned na začátku a příběh se postupně vracel k jeho činům, zde sledujeme klasické pátrání v čase. Vrah je stále o krok napřed a divák spolu s vyšetřovateli postupně skládá obraz toho, kdo vlastně Straka je.
👀 Jak to vidí Publico: Pro fanoušky první série bude nejvíce patrná změna režijního tempa. Po Pavlu Soukupovi přebírají druhou sérii Tomáš Pavlíček a Jan Vejnar a je to znát. Zatímco Hojer byl pomalý, vtahující a postupně se dostával pod kůži, Straka je výrazně dynamičtější. Epizody působí svižněji a prakticky nemají slabé místo.
Pomáhá tomu i struktura příběhu. Tvůrci se tentokrát místo psychologické analýzy již dopadeného vraha soustředí na napětí vycházející ze samotného pátrání. Přestože většina diváků ví, jak skutečný případ dopadl, seriál dokáže klást správné otázky a udržet pozornost především díky dialogům, výslechům a detailnímu pohledu na policejní práci.
Velkým přínosem je herecké obsazení. Petr Lněnička zůstává pevnou osou seriálu – v jeho podání je kriminalista Markovič stále profesionálně chladný, ale tato série mu dovoluje i více empatie vůči okolí, nejen vůči vrahům. Jeho postava neprochází zásadní proměnou, spíše funguje jako stabilní průvodce chaotickým případem.
Skutečným překvapením je ale Maximilián Kocek v roli Straky. Jeho výkon stojí na nečitelnosti a tichém kalkulu. Straka tak nepůsobí jako exhibující monstrum, ale jako inteligentní manipulátor, který říká přesně to, co chce okolí slyšet. Právě tahle kontrolovaná chladnost z něj dělá možná ještě děsivější postavu, než byl Hojer v první sérii.
Seriál navíc skvěle pracuje s dopady zločinu na širší okolí. Oběti nepůsobí anonymně a silně působí i perspektiva Strakových rodičů, která připomíná, že tragédie nezasahuje jen pachatele a policii, ale celé rodiny stojící mimo hlavní dění. Právě tady série nejvíc rozvíjí svou hlavní otázku: co o nás vypovídá způsob, jakým se chováme k těm nejhorším zločincům.
Audiovizuálně zůstává Metoda Markovič nadstandardem české tvorby. Kamera, střih i zvuk pracují nenápadně, ale přesně. Straka je v tomto směru mnohem konvenčnější než Hojer a působí vstřícněji vůči širšímu publiku.
Slabina přichází ve chvíli, kdy se dynamika obrátí proti seriálu samotnému. Šest epizod musí obsáhnout velké množství dějových linek, a proto zejména závěr působí, jako by se snažil dohnat příliš mnoho věcí najednou. Poslední díl se dlouho loučí, některé motivy uzavírá jen částečně a jiné nestihne rozvinout tak, jak by si zasloužily. Tam, kde byl Hojer někdy až rozvláčný, je Straka paradoxně až uspěchaný.
🔨 Verdikt: Metoda Markovič: Straka je dynamickou a divácky atraktivní kriminálkou, která ukazuje, že větší tempo znamená méně prostoru pro postavy a vztahy. I tak jde o mimořádně silnou českou seriálovou produkci, která potvrzuje, že kvalitní kriminálky lze točit i u nás.
