RECENZE: Argote v Rudolfinu pokládá otázky, na které nejsme zvyklí (a možná ani zvědaví)
V Galerii Rudolfinum vystavuje kolumbijský umělec žijící v Paříži Iván Argote. Jeho výstava Radical Tenderness (Radikální jemnost) je angažovaná výpověď člověka, který brojí proti symbolům nadvlády ve veřejném prostoru.
🎨 Proč na to (ne)jít: Iván Argote je rozhněvaný mladý muž, který se zabývá nerovností ve společnosti a zpochybňuje symboly koloniální, kulturní nebo náboženské dominance. Výstava v Rudolfinu od návštěvníka vyžaduje ochotu se do těchto – v současnosti výrazně akcentovaných až módních – společenských témat ponořit. Protože kromě nich toho příliš nenabízí.
🔎 O co jde: Jednačtyřicetiletý kolumbijský umělec si během své kariéry, rozkročené mezi Jižní Amerikou, USA a Evropu, dokázal vybudovat světové renomé. Měl sólové výstavy v prestižních institucích, jako jsou Centre Pompidou či Palais de Tokyo v Paříži nebo MALBA Museum v Buenos Aires.
Prostory Galerie Rudolfinum Argote zaplnil sochami, videoinstalacemi, malbami přímo na zdi galerie – a také monumentální instalací zahrady plné zeleně a uměleckých objektů. Předností Argotovy tvorby je humorná nadsázka, se kterou ke společenské kritice přistupuje. Rád narušuje zaběhnuté pořádky i způsob, jakým běžně vnímáme svět kolem nás.
Multižánrový umělec cestuje po světových metropolích a upozorňuje na symboly historické a mocenské nadvlády, především pomníky a monumenty. Například sochy španělských a portugalských kolonizátorů, které jsou dodnes vystavené v kolumbijských parcích, v sérii Turisté oblékl do tradičních jihoamerických ponč, údajného objevitele Amazonky Francisca de Orellana nechal z pomníku zmizet pomocí krychle ze zrcadel.
⭐ Výstava v Rudolfinu: Do prvního výstavního sálu v Rudolfinu umístil monstrózní sochy mužských nohou v historických střevících. Mohou asociovat jeho téma: nohy kolonizátorů, které si podmanily cizí území. Interpretaci symbolu ale Argote nechává na divácích.
Asi nejzajímavější dílo výstavy je třídílné video v další místnosti (kde umělec připravil objekty k sezení i ležení ve formě rozlámaného obelisku). Argote byl po příchodu do Evropy šokován přítomností egyptských obelisků v centrech evropských měst. Monumentální atrapu obelisku nechává ve videu pomocí jeřábu levitovat nad městem a hravou formou tak relativizuje symbol kulturní dominance.
Další video sleduje sochu Kryštofa Kolumba naloženou na nákladní vůz projíždějící ulicemi Madridu. Argote doprovází cestu monumentu otázkami vztahujícími se ke Dni španělské rasy, svátku připomínajícího objevení Ameriky, který se pod tímto názvem v Latinské Americe slavil od roku 1892, tedy v době, kdy Španělsko přišlo o své poslední kolonie.
Třetí video se zabývá dalším historickým paradoxem: v Paříži na Place Vauban stojí pomník – čtveřice černošských žen nad hlavami nese monumentální sochu generála Josepha Gallieniho. Jde o francouzského důstojníka a autora doktríny zvané Politika ras, v níž popisuje, jak ovládat kolonie. Argote se rozhodne o symbolickou guerrilovou dekonstrukci pomníku. Sousoší ovšem dodnes v Paříži stojí a po Gallienim je stále pojmenovaná také stanice v metru.
👀 Jak to vidí Publico: Argote se nezabývá jen „velkými dějinami“ nespravedlnosti a útlaku, bojuje i za otevřenější prostor v uměleckých institucích. Byl by rád, kdybychom si do muzeí a galerií přicházeli vychutnávat umění v uvolněné atmosféře a dělali tam i věci, které se tam běžně nedělají – sám jde příkladem a na videu Pocit z roku 2009 si v galerii, za zvuků písně Close to Me skupiny The Cure linoucí se z doneseného magnetofonu, zatancuje před dílem Kazimira Maleviče.
Umělec všude po světě pracuje s dětmi. Nechává je malovat transparenty, vykřikovat do tlampačů a protestovat proti všemu, co si protest v dětském světě zaslouží (třeba brzké ranní vstávání). Akce jsou to zřejmě zábavné (a rozhodně hlučné), otázkou ale zůstává, zda takové demonstrování vychází ze skutečných potřeb dětí, nebo spíš z potřeb umělce. Rudolfinum věnuje dětským demonstracím celý jeden sál – což je příliš. Kurátorsky tato místnost působí zcela bezradně.
🔨 Verdikt: Argotova kritika kolonialismu si v Latinské Americe nebo v západních zemích, které jsou nuceny se se svou minulostí aktivně vyrovnávat a bořit pomníky připomínající krvavou historii, snadno najde své publikum. Otázkou ale zůstává, zda téma dokáže oslovit české publikum. Autorka textu byla na výstavě dvakrát a v obou případech galerií osamoceně bloudila. O to úlevnější bylo vyjít před Rudolfinum – na piedestalu tam nestojí žádný utlačovatel, nýbrž Antonín Dvořák.
Iván Argote (1983)
Kolumbijský umělec žijící v Paříži. Pracuje se sochou, instalací, filmem a veřejným prostorem. Zaměřuje se na mocenské struktury, náboženství a mezilidské vztahy.
• Vzdělání: Universidad Nacional de Colombia (grafický design, nová média), MFA na ENSBA Paříž
• Zastoupení: Galerie Perrotin (od 2011), Vermelho (São Paulo), Albarrán Bourdais (Madrid/Menorca)
• Vybrané projekty: Dinosaur (2024), High Line, New York, 60. benátské bienále, Bruggy Triennale, Bienále Lagos
• Ocenění: Audi Talent Award (2011), SAM Prize (2013), LOOP Barcelona (2015), nominace na Prix Marcel Duchamp (2022)
• Výstavy: Centre Pompidou, Palais de Tokyo, MALBA, Berlinische Galerie aj.
• Sbírky: Guggenheim NY, Centre Pompidou, MACBA, Banco de la República Bogotá aj.
