RECENZE: Optimistka v časech šedi. Dům fotografie představuje dílo Dagmar Hochové
V březnu 2026 uplyne sto let od narození zásadní osobnosti české humanistické fotografie, dokumentaristky Dagmar Hochové. Pražský Dům fotografie v úterý 7. října otevírá velkou autorčinu retrospektivu nazvanou Od dětí k demokracii – a věnuje se i objevným aspektům jejího rozsáhlého díla.
📷 Proč na to jít: Její snímky rozdováděných dětí patří mezi fotografické ikony 20. století, stejně jako portréty českých literátů ze 60. let. Výstava jde ale v představení šířky fotografčina díla mnohem dál a jedná se o skvělou, pozitivní podívanou.
🎞️ O co jde: Kurátor Jiří Pavel výstavu Od dětí k demokracii koncipoval chronologicky a mezi notoricky známá díla zařadil i ukázky nepříliš známých cyklů, publikací v tisku nebo v knižní produkci. Snímky doplňuje unikátní film pořízený v autorčině pražském bytě na Rašínově nábřeží zachycující prostředí, v němž fotografka s manželem, inženýrem Zdeňkem Reinhardtem, strávila řadu let.
📸 Kdo byla Dagmar Hochová: Postavou nevelká, energií nepřehlédnutelná a v postojích zásadová. Dagmar Hochová se věnovala fotografii celoživotně, navzdory podmínkám, které jí příliš nepřály: zažila nacistickou okupaci, nástup komunistů v roce 48, což jako dcera z významné kulturní rodiny (její otec byl šéfredaktor Národních listů a tiskový atašé v Římě Karel Hoch) reflektovala velmi racionálně a nikdy – na rozdíl od řady intelektuálů její generace – levicové ideologii nepodlehla.
Poté, co v osmašedesátém nepodepsala souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa, zmizela z veřejného prostoru – i z obálek magazínů. Přesto dál neúnavně fotila svět kolem sebe a témata, ke kterým měla blízko: v jejich středu stál vždycky člověk. Ať už šlo o zásadní figury české kulturní scény, nebo obyčejné lidi v sériích věnovaných sociálnímu dokumentu.
Po revoluci se krátce zapojila do politického života a stala se poslankyní České národní rady, ale i tuhle etapu využila k fotografické práci.
👀 Jak to vidí Publico: Jde o precizně připravenou – a dá se říct klasicky pojatou – retrospektivu, která zahrnuje ukázky ze všech zásadních cyklů fotografčina díla včetně studentských prací (bauhausovské školní kompozice z doby, kdy studovala u Jaromíra Funkeho) a fotografií z doby, kdy byla totálně nasazená u Prag Filmu AG.
Jak Hochová zdůrazňovala, práci s fototechnikou a ve fotokomoře vnímala jako tu nudnější součást profese, to hlavní se pro ni vždycky odehrávalo v terénu: v akci, s foťákem v ruce a tváří v tvář lidem, které zachycovala. Z jejích snímků je tahle živelnost – i záměrná rezignace na technickou dokonalost – znát.
Návštěvníci na výstavě uvidí také ukázky z méně známých cyklů, například užité fotografie (cyklus skleněných plastik a šperků celoživotního přítele Hochové Václava Ciglera), foto práce pro Albatros, kterými se autorka živila v dobách, kdy publikovat ani vystavovat nemohla, anebo série pohledů z bytu „ve věži“ na pražském Rašínově nábřeží, odkud sledovala příjezd sovětských tanků, rekonstrukci Jiráskova mostu i všední pražský život. Tento osobitý foto deník je vystavený vůbec poprvé.
A samozřejmě – velký prostor patří dodnes živým a působivým snímkům dětí. Tahle oblíbená série je ovšem dvousečná, Hochová byla kvůli ní mnohdy neprávem redukovaná na „fotografku dětí“, přitom jí šlo vždycky o mnohem víc. Nemotivoval ji sentiment k dětství nebo dětská nevinnost, v řádících a dovádějících dětech zachycovala svobodu v nesvobodných časech.
Výstava mapuje také celoživotní zájem Dagmar Hochové o kulturní život v Československu v podobě portrétů literátů na zásadním sjezdu spisovatelů v roce 1967 (Milan Kundera, Ludvík Vaculík, Pavel Kohout a další) i portrétů umělců, kteří se po roce 1968 stáhli do ústraní. Snímků z téhle série mohlo být na výstavě klidně víc, fotografie Josefa Váchala listujícího rukopisem Krvavého románu v Sudetňanech anebo Bohuslava Reynka s koťaty u kamen v Petrkově jsou nesmírně cenným svědectvím o podmínkách, v jakých neoficiální čeští umělci žili – či lépe řečeno živořili.
Hochová byla vždy homo politicus – její první porevoluční fotografie se vztahují ke vzniku Občanského fóra a dění v klubu Aurora (klub, v němž vedl Václav Havel diskuse s disidenty a zástupci studentských iniciativ o budoucím směřování země). Následné fotografie z období, kdy Hochová dva roky působila jako poslankyně v České národní radě a setkávala se například s bývalou ministryní spravedlnosti Dagmar Burešovou (která v 60. letech zastupovala u soudu rodinu Jana Palacha) jsou zásadním dokumentem polistopadového období. V plné šíři jsou dostupné na stránkách Moravské galerie.
🔨 Verdikt: Říct, že je výstava v pražském Domě umění povedeným a reprezentativním průřezem díla Dagmar Hochové, by bylo málo. Jde zároveň o jedinečnou kroniku československého 20. století, převyprávěnou skrze to, co neúnavnou fotografku zajímalo vždycky a ze všeho nejvíc – příběhy významných i „bezejmenných“ lidí. Z jejích snímků čiší upřímný zájem o člověka, radost ze společně prožitých chvil i autorčina skromná povaha. Optimismus fotografií pořizovaných převážně v nesvobodné době je inspirující – a zcela nadčasový.
