Kopečný pro Publico: Nikdo nevěří, že Rusko to nebude zkoušet znovu

Zatím se u nastupující vlády neobjevuje žádné potenciální jméno vašeho nástupce. Co by pro Česko znamenalo, kdyby ve vaší práci nikdo nepokračoval?

Odpadne možnost meziresortní koordinace, která se podle ohlasů osvědčila. Je to samozřejmě vždy o konkrétním člověku a jeho přístupu, kontaktech, schopnosti pomoci českým firmám. 

Jste spoluautorem české muniční iniciativy, kterou ale kritizují zástupci rodící se vládní koalice ANO, SPD a Motoristů. Jaký ji čeká osud? 

Avizují, že spustí audit a budou chtít dopodrobna vidět fungování zevnitř. Poté usoudí, zda je to pro Česko, potažmo vládu, výhodné. To mi přijde přirozené.

Muniční iniciativa je ze 2 procent financovaná Českem a z 98 procent zahraničními donory. Určitě vláda bude velmi dobře vědět, jestli do toho chce přispívat i nadále. Ale 98 procent je jinde, a tím pádem to bude i o interakci s hlavními evropskými státy a o tom, jestli si nastupující vláda s nimi chce udržet dobré vztahy. 

A také to asi přináší pro Česko příležitosti?

Rozhodně. Je to otázka mezinárodní prestiže. Když dám politiku stranou – přičemž zdůrazňuji, že nás to dostalo do pater světové politiky, kde jsme dlouho nebyli –, tak jen čistě ekonomické zisky pro český státní rozpočet jsou ve vysokých miliardách, ne-li desítkách miliard korun.

Je munice stále to hlavní, co Ukrajina potřebuje?

Nejvíc potřebuje munici a drony. Drony si vyrábí téměř všechny sama, munici ale ne. A samozřejmě potřebuje i protivzdušnou obranu, ale nejvíc munici a dělostřelecké systémy.

Měl jste na starosti koordinaci české pomoci při obnově válkou zničené Ukrajiny a propojení českých firem a institucí s ukrajinskými partnery. Co vše se za tu dobu podařilo?

Český export se zvedl oproti předválečnému mírovému roku 2021 o 70 procent. A pokud to počítáme od roku 2020, tak je to o 100 procent. 

Také jsme jednou ze čtyř zemí, které mají vytvořený systém na záruční mechanismy pro své investice, pro firmy, které tam vyvážejí nebo realizují strategické záležitosti. Jde o pět miliard korun, které fungují jako záruka a snižují riziko.

Když jsem před téměř třemi lety poprvé přijel jako zmocněnec do Bruselu, říkal jsem, že chceme obnovovat energetickou infrastrukturu a zavádět vodu blízko fronty do Charkova a do Dnipra. Tehdy na mě kolegové z ostatních států koukali s údivem a strachem. 

A dnes má půl milionu lidí v Dněpropetrovské oblasti přístup k pitné vodě, protože jsme to tam dodali za peníze z 95 procent tchajwanské a z 5 procent české. Stovky tisíc lidí v Charkovské a Dněpropetrovské oblasti mají zajištěnou elektřinu a teplo díky kogeneračním jednotkám, které jsme tam dodali. A opět asi 90 nebo 95 procent bylo placeno z americké rozvojové pomoci.

A Češi jsou jediní, kdo jezdí k bojovým liniím?

Jsme rozhodně jediní, kdo tam jezdí na vládní úrovni, ale potkáváme se tam i s firmami, například z Rakouska a Německa. Ovšem hlavní donoři si najímají někoho jiného. A to je velká přidaná hodnota českého systému a českých firem, že se nebojíme tam, kde všichni ostatní. 

A to nám otvírá srdce místních, když vidí, že se jen nepřipojíme na videokonferenci třeba s charkovským starostou, ale že si s ním dám kafe u něj v bunkru.

Těch oblastí, kde se Česko angažuje, je tedy celá řada?

Ano. Ještě bych zmínil zdravotnictví, ve kterém asi dvacítka českých firem už třetím rokem modernizuje a dodává technologie a zařizuje celé operační sály, gynekologická oddělení nebo porodní sály od Lvova až po Charkov, a to v 17 nemocnicích.

Kolik českých firem celkem na Ukrajině působí?

Zhruba 150.

V poslední době vyšlo na povrch několik korupčních skandálů, které se dotýkají nejvyšších pater ukrajinské armády i vlády. Jak je korupce na Ukrajině problematická?

Ukrajinská veřejnost je rozhořčená, protože tam někdo dělal něco nelegálního. Ale na druhou stranu je dobře, že protikorupční agentura může poprvé v historii vyšetřovat bez toho, aby to bylo okamžitě zastaveno nejvyššími patry politiky. Takže za mě je dobrá zpráva, že ti lidé nejsou beztrestní.

Ovlivňuje to vnímání zahraničních partnerů, kteří zemi pomáhají? 

Jsem přesvědčen, že to nijak nezvrátí vůli evropských států Ukrajinu vojensky podporovat. Nejde o to, jestli je nám Ukrajina sympatická, ale o to, že nemusíme nasazovat naše jednotky.

Nové investory to možná odradí, ale opravdu cítím, že firmy, které se s tím musely potýkat dlouhé roky, reflektují, že už tolik pokusů o nekalé nabídky a praktiky není. A lidé si dávají bacha, když vidí, že se vyšetřování týká všech.

Nyní se řeší mírový plán pro Ukrajinu. Jak se to vyvíjí?

Prvotní výkop byl na půdorysu Amerika s Ruskem. Chtěly dostat Evropu a Ukrajinu pod tlak. Pak se k tomu vyjádřili Ukrajinci i Evropané a má to jinou podobu. 

Potom opět jednala Amerika s Ruskem. A zase se to vrací zpátky k americko- ukrajinskému jednání. Přesouvají se směnné položky, které jsou přijatelné pro jednu nebo druhou stranu.

Co může ukrajinský prezident Zelenskyj přijmout, a co naopak ne?

Pro Ukrajinu jsou nepřijatelné body, které by zásadním způsobem poškodily a ohrozily její obranyschopnost. Nikdo nevěří, že Rusko to nebude zkoušet znovu. Mír musí být nastaven tak, aby mu to neusnadnil. 

Špatné by bylo omezování ukrajinské armády z hlediska počtu vojáků, případně zbraní. A také povinnost vzdát se území v Doněcké oblasti, nejopevněnější z celé Ukrajiny.

Jak bude formulované, kdo za co může, jaké budou reparace, jak se zřídí fond na obnovu, že se zruší sankce, to není důležité, protože to se může stát prázdnou formulací.

Bude tam spoustu citlivých společenských otázek. Proto prezident Zelenskyj vystoupil s projevem, že musí být jednotní, bude to těžké a bude tam spoustu hořkých pilulek, třeba jazyková práva menšin a další.

A přístup Ruska vnímáte jak?

Rusové tvrdí, že o to hrozně stojí, ale uvidíme, jaká bude realita. Oni si vždy vymyslí něco dalšího. Můj odhad je, že Rusové budou hrát o to, aby působili co nejvíce konstruktivně vůči Trumpovi, aby je nechal bez dalších sankcí dál postupovat kilometr za kilometrem, město za městem.

Takže je to od Rusů kalkul? A reálně k míru nedojde?
Myslím, že Rusko je naprosto minimálně motivované, aby na něco takového přistupovalo.

Je to tedy politická hra.

Je to hra nervů o to, kdo první rezolutně řekne, že s tím nesouhlasí, aby se na něj Donald Trump naštval. 

Jak vnímáte, že to vyjednávání nejdříve jelo po linii Rusko-USA?

Je přirozené, že to nejdříve negociátor řeší s jednou stranou a pak s druhou, případně s třetí.

To chápu, ale proč se podmínky nejdříve neřeší s tím napadeným? Proč prvně s agresorem?

Správné je, že se to řeší per partes (po částech – pozn. red.). Není správné, ale ani nutně špatné, že se to řeší nejdříve s agresorem. Když se o tom bavím s lidmi z americké administrativy, tak říkají: „My k tomu přistupujeme tak, že jsme ten vyjednávač, který není vyhraněný vůči jednomu, jako byl bývalý americký prezident Biden, protože je chceme dostat k jednomu stolu.“ 

Věří Amerika, že to může ukončit?

Oni tomu věří. Je to hlavní bod, který chce Donald Trump mít jako svůj odkaz, že tohle dokáže.

Takže jaký odhadujete vývoj, co se bude dít dál?

Optimistická varianta je, že to bude trvat několik měsíců a třeba na jaře dojde k tomu, že Rusové řeknou: „OK, tady zabrzdíme, vytřískáme z toho maximum a budeme dál budovat armádu, budeme ji mít přímo na hranicích, budeme provokovat a posílat tam drony a říkat, že zabloudily. A zároveň si trochu necháme spravit státní rozpočet a zrušit sankce. Počkáme, až na tom budeme trošku líp.“ To je ten optimistický scénář. 

Těch pesimistických je celá škála, ale který považuji minimálně za stejně pravděpodobný, je, že ta jednání nikam nepovedou a obě strany se budou snažit, aby vina za neúspěch nepadla na ně.

To už ale Rusové částečně dělají, ne? Například jejich „zatoulané” drony u hranic Rumunska. Zkouší to Rusko?

Zkouší a bude zkoušet více. Třeba v Polsku, kde jim chtěli vykolejit dva vlaky. Jeden naštěstí nevyšel vůbec, ale měl to být plně naložený vysokorychlostní vlak plný civilních pasažérů. Důvod, proč to dělají vůči Polsku, je, že chtějí narušit důvěru polského obyvatelstva ve vlastní stát, že je dokáže ochránit, aby je tím pádem demoralizovali.

Svou funkci zmocněnce opustíte ke konci roku. Kam budou směřovat vaše další kroky?

Nechci být zaměstnanec žádné konkrétní obchodní, konzultační nebo nevládní struktury. Ale budu všem těmto segmentům, které jsem vyjmenoval, radit. Když o to budou stát.

A zůstanete u témat, kterým jste se věnoval, tedy například bezpečnost?

Budu spolupracovat s českými firmami, subjekty i nevládními organizacemi, ale nebudu se snažit prodávat cokoliv do Česka. Chci se soustředit na Ukrajinu, Brusel a Washington. Tematicky bych se rád věnoval zboží dvojího užití a rozvoji nastupujících technologií. 

Budu se věnovat i snaze o strategičtější a komplexnější budování evropské obraně-průmyslové základny. Proto ten Brusel a Washington, chtěl bych pomáhat s lepším porozuměním prostředí, které bylo de facto do předminulého roku velmi uzavřeným světem, o který si banky nechtěly moc opírat kolo. A politici také ne. 

Když jsem před třemi lety odcházel z ministerstva obrany, mrzelo mě, že jsem u obranné technologie neviděl žádnou cestu, jak to rozhýbat ze strany státu. 

Proč je to důležité?

Jakýkoliv dron vyráběný dnes v Evropě nemá šanci technologicky konkurovat tomu, který se vyvíjí na Ukrajině. Ukrajinci letos vyrobí třeba 4,5 milionu kusů dronů. V Evropě to bude o dva řády níž, možná o tři.  

Mentálně se Evropa sice přenastavila z pozice, že obranný průmysl je něco špinavého, na to, že je zásadní pro evropskou obranu. Ale chybí politické a ekonomické know how a pochopení toho, že to bude trvat dlouhé roky, než se dostaneme na úroveň, jež bude adekvátní hrozbě, které čelíme.

Takže ve světle toho, jak rychle se tyto technologie vyvíjejí, nejsme nyní dost připraveni?

Udělali jsme důležitý první krok, to je ta mentální politická připravenost. A ta je předpokladem pro to, že se do toho začnou posílat peníze smysluplně. Hlavní limit Evropské unie je, že nesmí vlastnit vojenský materiál ani vydávat výdaje na zbrojení. Ale může třeba pobídnout vývojové programy. Je to tedy o tom, aby ty nástroje byly využitelné.

Nesnažili se vás teď přetáhnout zbrojaři?

Nechci pracovat přímo pro žádnou zbrojní společnost. Budu rád ukazovat cestu novým aktérům. 

Plus se chci věnovat tématu duševního zdraví. Poslední rok a půl jsem vozil delegace na Ukrajinu a snažili jsme se najít i skromné české státní prostředky na rozvoj této agendy. Během toho jsem trošku pochopil, co lze a nelze dělat tady v Česku. Chtěl bych zkusit postavit systém, který by se primárně věnoval péči o duševní zdraví dětí.