Nečas pro Publico: Fiala je jediný, kdo může porazit Babiše

Viděl jsem vás na zahájení kampaně Spolu a objevujete se i na dalších akcích ODS. Účastníte se nějak – nebo budete – kampaně?

Ne, jsem řadový člen ODS, čili zúčastním se tam, kde jsou řadoví členové zvaní. Ale v žádné pozici nejsem, nemám funkci, ani o ni neusiluji.

Návrat do politiky vás neláká?

Byl jsem v politice 21 let a je to pro mě uzavřená životní kapitola. Politická nabídka má být tam, kde je politická poptávka. A nemyslím si, že by byla.

Jste ve spojení s Petrem Fialou? Radíte mu?

Neradím. Měli jsme dobré vztahy, které pokračují. Rozhodně nejsem někdo, kdo by mu do toho mluvil. Kolegům držím palce, fandím jim, snažím se pomoci, kde to jde, ale oni vědí, kam ODS vést.

Je koalice Spolu stále životaschopný projekt?

Určitě ano, jinak by neusilovala o volební vítězství a nebyla vlastně jediným hodnověrným konkurentem hnutí ANO.

Jak se díváte na hlasy uvnitř ODS, že by pro stranu bylo výhodnější kandidovat sólo? 

Úplně jsem nepochopil, v čem by to bylo výhodné. Díky koalici Spolu měla ODS v roce 2021 možnost svého předsedu prosadit jako premiéra. I v letošních volbách je jedinou reálnou alternativou k hnutí ANO koalice Spolu, jejímž klíčovým elementem je ODS v čele s Petrem Fialou. Ten je jediný, kdo je schopný Andreje Babiše porazit.

Odpůrci koalice argumentují, že ODS není schopna v koalici prosazovat pravicový a konzervativní program.

Slýchal jsem to samé celou dobu, co jsem byl v politice. Že ODS ustupuje od svého programu, příliš ustupuje svým koaličním partnerům a špatně komunikuje. Tak bych prosil vytýkat něco originálnějšího.

Mluvil jste o tom s Ivanem Langrem, který zaštítil Olomouckou výzvu?

Vždycky jsme s Ivanem Langerem měli v politice dobré vztahy a stále máme i nyní. S tím, co teď prohlásil, ale nesouhlasím. Ne, že by to nebyl legitimní názor. Pouze měl zaznít v době, kdy probíhal poslední volební kongres ODS v Ostravě, kam to z Olomouce není tak daleko. Tam mohl kdokoliv přijít s alternativou politické budoucnosti ODS. Nikdo tak neučinil.

Hlasy proti koalici zaznívaly už před čtyřmi lety.

Před čtyřmi lety Spolu volby vyhrálo a sestavilo vládu s jasnou většinou, takže ti, kteří to říkali, se mýlili. A když se vrátím k výhradám: je to standardní vnitrostranická věc a je samozřejmě možné mít alternativní názory. Pochopil bych, i kdyby s tím přišel ještě po kongresu. Ale ve chvíli, kdy jsou sestaveny kandidátky, do toho hodit granát s tím, že najednou začnu říkat, že máme kandidovat sami, to přece nejde. To nepovažuji za seriózní.

Jak se proměnila ODS od klausovské po tu fialovskou?

Velmi výrazně se změnila společnost. Proti první polovině devadesátých let je jiné demografické složení. Z české společnosti se stala typická společnost blahobytu, z České republiky se stal typický evropský welfare state. To má své dopady. I podnikatelé se chovají jinak. Ještě začátkem desátých let (jednadvacátého století – pozn. red.) bylo základním krédem většiny podnikatelů: co nejméně nám zasahujte do života, dávejte co nejméně regulací, mějme nízké daně a efektivní stát, ale nepleťte se nám do podnikání. Dnes je to jiné. Při sebemenším problému i podnikatelé natahují ruce ke státu, aby jim pomohl, a usilují o dotace. Velmi neblahou roli v tom sehrál covid i energetická krize.

Dokáže ODS na proměny reagovat? 

Domnívám se, že ano, jinak by nebyla nejsilnější vládní stranou. A dokonce evropským unikátem, protože není žádná jiná strana, která by mohla říct: každý náš předseda se v posledních třiceti letech stal premiérem. A tomu volání po čistě pravicovém programu se trošku usmívám. Používám na to parafrázi Winstona Churchilla, že není větší argument proti pravicové politice, než je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem ODS.

Zaznívá kritika od různých komentátorů, že strana už nedokáže generovat nové osobnosti.

Za poslední tři dekády už asi třikrát nebo čtyřikrát neměla ODS vůbec existovat, měla zaniknout, protože neměla osobnosti a podobně. Komentáře se píšou, řeč se v médiích vede, ale politický život je někde jinde.

Jaká témata podle vás rozhodnou letošní volby? Zatím jsme svědky toho, že dominují ta zahraniční, což je dost neobvyklé.

Obávám se, že žádná. Dnes, především ve volebních kampaních, vidíme hlavně emoce. Věcná témata, programové body a podobně hrají minimální roli. Důkazem toho je, kolik lidí se rozhoduje až na poslední chvíli. Můj odhad je, že více než třetina z nich se bude rozhodovat v posledních 10 dnech. Bude tedy podstatné, kdo své voliče dokáže motivovat, aby přišli k volbám.

To ale popírá styl Petra Fialy, protože ten emoce na první dobrou nevyvolává.

A kde se říká, že je má vzbudit zrovna kandidát na premiéra? Jsem naopak rád, že máme premiéra, který je klidný, uvážlivý, vystupuje neafektovaně, nepumpuje do lidí vášně a emoce. Myslím si, že v bouřlivých dobách, ve kterých žijeme, je naopak někdo takový potřeba. To neznamená, že nějaký druh emoce tady prostě bude. A ten bude rozhodovat.

Podle průzkumu to zatím nevypadá, že by Spolu porazilo hnutí ANO?

Průzkumy říkají, jaká je situace teď v květnu, ale volby jsou na začátku října. Když se podíváte na nynější preference, tak se prakticky neliší od těch ze začátku září 2021, tedy čtyři týdny před volbami. A také se podívejte, z jaké volební účasti průzkumy vychází, drtivá většina se pohybuje mezi 49 a 59 procenty volební účasti.

Očekáváte přes 60 procent?

Pokud bude taková, jak udávají průzkumy, ANO bude sestavovat vládu. To je pravda. Ale chci připomenout, že volební účast v roce 2021 byla 65 procent.

Jde teď o všechno, jak říká koalice Spolu? Skutečně máte obavy, že by Andrej Babiš coby premiér zatáhnul Česko na Východ?

Já teď nechci hodnotit Andreje Babiše…

…to je heslo z kampaně.

Podstatně více slyšíte antifialu než antibabiše. Útoky opozice, především ANO, na Petra Fialu a na ODS jsou řádově větší než opačně. To, že ke kampani vždycky patří prvek negativní kampaně, to je realita a pohoršovat nad tím se může jenom absolutní neználek, nebo pokrytec, nebo hlupák.

Jak nyní čtete současnou geopolitickou situaci, kdy na jsou jedné straně lavírující USA, na druhé Rusko, které si z ní nic nedělá a Evropa je mezitím?

Je to něco nového. Platí, že americký prezident je i neformálním lídrem svobodného světa. Z rétoriky prezidenta Trumpa to teď vypadá, že není většího soupeře USA, než je Evropská unie. To je svým způsobem úplně nové paradigma, které tady dosud nebylo. Na druhé straně předstihovat se v tom, kdo řekne ostřejší nadávku na adresu Trumpa, je kontraproduktivní. Připomenu první volební období Donalda Trumpa. Když si vzpomeneme na předvolební a povolební rétoriku a na praktické výsledky, tak pokud jste si – jak vždycky říkám – vypnul zvuk u jeho projevů, nakonec vůbec nebyly špatné.

Takže transatlantické vztahy to podle vás ustojí?

Jsem přesvědčen, a je v tom i silný prvek doufání, že ano. Že je to dané i osobním založením a povahou prezidenta Trumpa i tím, že transatlantické vztahy, které vznikly od konce čtyřicátých let minulého století. Ty jsou pevnější než čtyřletý mandát jednoho politika, jakkoliv nejmocnějšího na světě.

Měla by v Evropě vznikat vlastní obranná iniciativa, nebo se má držet toho, co přináší NATO?

Rozhodně základem musí být NATO. Na druhou stranu Evropa musí výrazněji přispívat do společné obrany a její černé pasažérství, kdy se trošku vezla v zákrytu za Spojenými státy, musí skončit. To není nová myšlenka. Pamatuji si stejné výroky, které zaznívaly už za administrativ George Bushe ml. a Baracka Obamy. O tom, že Evropa má více přispívat na obranu, mluvil už ministr obrany Gates v roce 2012.

Po dlouhé době Česko splnilo závazek, že bude dávat 2 procenta HDP na obranu. Na kolik by se tato hranice mohla zvednout, aby to menší ekonomiky v NATO mohly zvládnout?

Horní hranice výdajů na obranu nesmí existovat. Je třeba vynaložit tolik, kolik odpovídá momentální mezinárodní situaci. Kdyby byla republika pod ještě větší hrozbou, tak ani 5 procent není dost. Ve druhé polovině třicátých let v průměru stát dával na obranu asi 1,4 miliardy. Za rok 1938 to bylo více než 10 miliard na obranu, a to jen mezi březnem a koncem září, tedy do Mnichovské dohody. Takže teď, aniž bych implikoval, že budeme v podobném ohrožení, chci říct, že demokracie, chce-li se bránit proti vnější hrozbě, musí být schopna zvednout výdaje, jak je potřeba. Rozhodnutí vlády postupně zvyšovat výdaje na obranu na 3 % HDP ročně je správné i ekonomicky zvládnutelné.

Pak se nabízí otázka, jestli je tu nová studená válka, případně jestli pokračuje studená válka z 20. století?

Je to nová strategická situace, nazývat ji pouze studená válka úplně nejde, protože na Ukrajině je zatraceně horká, tam je klasická válka s frontou, s dělostřeleckým ostřelováním, s leteckým bombardováním civilních měst s pohybem velkých uskupení vojsk, s ekonomikou převedenou na válečnou úroveň.

Jsme na prahu světové války?

To pevně doufám, že ne. Jenom říkám, že to není čistá studená válka, když pouze několik stovek kilometrů od České republiky leží země, která je v horké válce. Takže není možné jen automaticky replikovat historickou zkušenost. Od konce čtyřicátých let do konce osmdesátých let, s výjimkou berlínské krize, v Evropě nebyla vyvolána situace, kdy by hrozila skutečná válka.

Byly tady nápady, že by se mohlo NATO rozšířit i mimo atlantický prostor o Japonsko, Austrálii. Je to možné a reálné v dnešní době?

Nedokážu říct, jestli by to měla být zrovna podpora přistoupení k NATO, protože struktura, která bude mít na starosti teritoriální bezpečnost a celistvost svých členů na obou březích Atlantiku, by byla potřeba tak jako tak. Svoji logiku, myslím, má, že by výhledově mohly být navázány velmi úzké spojenecké vztahy se zeměmi, jako je Austrálie, Nový Zéland, Japonsko, Jižní Korea, možná i Indie.

Překvapil jste mě tou Indií i Jižní Koreou, protože to jsou země, které jsou permanentně v nějakém konfliktu.

Nemluvím o tom, že by měly vstupovat do NATO, ale o strategickém spojenectví a partnerství. Záleží především na jejich politické reprezentaci. Třeba jihokorejské základní strategické zájmy se příliš neliší od našich. Případ Indie uvádím proto, že je to největší demokracie na světě, byť s trošku jinými parametry. Zrovna tak nalezení nějakého modelu soužití i s Čínou, který se podařilo postavit spíš na konkurenci než nepřátelství, bych hodnotil jako pozitivní krok. Jsem přesvědčen, že i ekonomické zájmy USA a Unie by měly spočívat ve strategickém partnerství i s Čínou.

Vy se teď živíte jako konzultant a poradce. V čem to spočívá a komu radíte?

Já to příliš přibližovat nemůžu, protože jsem pod smlouvami, které mají klíčový článek o mlčenlivosti. Můžu říct pouze jedno: čím více je regulací, tím více firmy, které se pohybují na trhu, potřebují někoho, kdo se v nich vyzná a ví, jak takové regulace vznikají, jak se generují. Jsou-li regulace, tak jsou potřeba i lidi, kteří vidí do útrob. To je jedna oblast mé činnosti. Další oblast jsou i některé projekty, které mají širší dosah v oblasti energetiky, tam vedle svých zkušeností z politiky využívám i své původní vzdělání fyzika.

Podle obchodního rejstříku působíte v New Silk Road Infrastructure Development & Technology Association. Spolupracujete tedy nějak i s Čínou.

Jsem zastánce toho, aby trojúhelník Spojené státy, Evropská unie, Čína v ekonomické oblasti šlapal ku prospěchu všech tří co nejvíc.