21 otázek: Hlavně se nebát začít, říká šéfka Plzeňské filharmonie Lenka Kavalová

Hru na tento nástroj pak vystudovala na plzeňské konzervatoři, přidala i hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jako violoncellistka a hudební manažerka vystoupila na desítkách prestižních pódií doma i ve světě. Dnes zastává řadu prestižních funkcí v hudebních asociacích a společnostech, je také ředitelkou plzeňského mezioborového festivalu Smetanovské dny.

Kterou část dne máte nejraději a proč? 
V případě, že mám volno, tak sobotní ráno. Sobotu se snažím držet v relaxačním duchu. Ráno je ticho, žádný stres, snídaně v klidu, dobrá káva, celý den přede mnou a radost, že jej strávím s rodinou třeba někde v přírodě.

Zdají se vám sny? Jaké nejčastěji? 
Sny se mi zdají často, zpravidla nad ránem. Často mívám i příběhy na pokračování, někdy pozitivní, někdy méně. Když jsou živé, tak si je pamatuji. Ve snech zpravidla nemohu utíkat ani křičet. Zajímavé je, že když je nejhůř, tak se vždy probudím. A když je sen hezký, tak bych ho snila klidně déle. Je pak ale dost snů, které si následně vůbec nepamatuji.

V co absolutně věříte? 
Věřím v to, že existujeme jako vědomí, že vědomě prožíváme, vnímáme a že 1 + 1 = 2.

Čeho se v dnešní době obáváte? 
Bezpečnostní situace ve světě. A také toho, že se ze společnosti vytrácí noblesa a nadhled.

Jakou radu byste dala sama sobě ve dvaceti letech? 
Nikdo se nepřipraví dokonale nikdy. Vyhraje ten, kdo se přestane bát začít.

Existuje umělecké dílo, které ovlivnilo váš život? 
Violoncellový koncert h moll Antonína Dvořáka.

Která kniha nebo film vás nejvíc zasáhly v poslední době? 
Ego je nepřítel, známá myšlenka, kterou popularizoval Ryan Holiday ve stejnojmenné knize (Ego Is the Enemy). A pak film Vlny Jiřího Mádla.

Cestujete za uměním? Kam naposledy? 
Kéž bych měla více času! V souvislostí s mou profesí jsem ale v uměleckém prostředí neustále. Mám ráda operu, památky, výtvarné umění. Když někde jsem, snažím se toho využít. 

Často jezdím do Itálie a každý rok navštívím Florencii, ať už je to Palazzo Pitti a krásné zahrady Boboli, Galerie Uffizzi, nebo náměstí Signorie s nadčasovým uměním vetknutým v kameni. V Loggia della Signoria (známá jako Loggia dei Lanzi) je můj oblíbený Perseus Benvenuta Celliniho, či před Palazzo Vecchio ikonický Michelangelův David.

Které město vás nikdy neomrzí? 
Karlovy Vary a Praha. Obě města mají své vlastní osobité kouzlo, byť to možná zní podbízivě. Od Karlových Varů pocházím a v Praze přes třicet let žiji.

Jakou hudbu si nejčastěji pouštíte? 
Jsem neustále na koncertech, kde hudba intenzivně zní, celý život poslouchám svůj nástroj a pak často ze studijních důvodů nejrůznější nahrávky. Také intenzivně vnímám, že všude kolem nás je strašný hluk. Miluji ticho. A když, tak si ráda naladím rozhlas nebo dobrý jazz.

Která historická událost nejvíc formovala váš život? 
Sametová revoluce, bylo mi 18 let a jako studentka konzervatoře jsem události hodně prožívala. Po roce 1989 se nám otevřela úplně nová cesta a možnosti nejen pro vlastní profesi.

Které osobnosti současnosti považujete za inspirativní? 
Mrzí mě odchod Dany Drábové a Dominika kardinála Duky.

Kdybyste mohla strávit večer s kýmkoli z minulosti, kdo by to byl? 
Moje babička a můj táta. Babička mě spoustu věcí naučila a mohla jsem s ní mluvit úplně o všem. Všichni jsme ji milovali. Tatínka potkal nelehký osud, navíc odešel brzy. Hodně mu záleželo na tom, co budu jednou v životě dělat, měla jsem v něm oporu.

Jak nejradši odpočíváte? 
Když jsem hodně unavená, ideální je spánek. Jinak ráda trávím čas v přírodě, často jezdím do Krušných hor nebo na Vysočinu. Odpočinu si také u vaření a užívám si domácí práce.

Kdybyste mohla na chvíli změnit profesi, co by vás lákalo? 
Zajímavými obory jsou psychologie, genetika, astronomie. To bych si představit uměla.

Které předměty by se měly povinně vyučovat ve škole? 
Mravouka, tedy etika, etiketa a rétorika.

Vadí vám něco v současné češtině? 
Přílišné užívání anglicismů, nadměrné užívání výrazů – prostě, jako, vlastně, doslova. Hodně mi vadí, když rozhlasoví moderátoři užívají nespisovnou češtinu a když se v médiích užívají vulgarismy.

Jakou superschopnost byste chtěla mít? 
Líbila by se mi „superpaměť“. Člověk by si třeba přečetl dlouhou řadu čísel a na první dobrou by si ji zapamatoval, nebo by měl v hlavě všechny letové a jízdní řády na světě.

Pak by se mi líbil ještě nějaký „srdcový rezonátor“. Schopnost by se probudila v momentě silné empatie – kdybych viděla někoho trpět nebo setrvávat v nepohodě, srdce by zarezonovalo, vyslalo přání, signál, aby bolest či nepohoda zmizela. Rezonátor by uměl vyslat také hromadný impuls do skupiny lidí. Tak to by bylo úžasné.

Co považujete za svůj dosavadní největší úspěch? 
Snad si po sedmnácti letech mohu dovolit říct, že se mi podařilo přetvořit Plzeňskou filharmonii v těleso, které je dnes stabilní a konkurenceschopné jak v České republice, tak ve světě. Zvýšení umělecké kvality přineslo výrazný nárůst abonentů a návštěvníků našich akcí, ať jsou to přímo koncerty filharmonie, nebo festivalu Smetanovské dny, či Kruhu přátel hudby. Z toho mám opravdu radost.

Co je podle vás největší luxus? 
Žít v míru.

A co je v životě nejdůležitější? 
Zdraví a láska.