21 otázek: Někdy obědvám v půl druhé v noci, říká herečka Barbora Seidlová

Kterou část dne máte nejraději a proč? 
Mám ráda všechny části dne, záleží spíš na tom, kde jsem a čím je naplňuji. Nejvíc asi večer, když zapadá slunce, protože je to krása. A noc. Miluju to ticho a „mentální prostor“, kdy mi v tom klidu přichází nejvíc nápadů a inspirace a nerozptylují mě okolní vjemy. 

Když se vracím pozdě večer po představení, mívám tolik energie, že o půlnoci začínám s domácími pracemi a o půl druhé „obědvám“. Podobný klid a měkkost v sobě má brzké ráno, tahle atmosféra mi ale bohužel často uniká. 

Zdají se vám sny? Jaké nejčastěji? 
Zdají se mi hodně, někdy si je ráno zkouším zapsat, rozpomenout se na symboly, které v nich byly, a pojmenovat, co pro mě znamenají. Přijde mi, jako by se ve snech hlásilo o slovo naše podvědomí a chtělo nám sdělit pravdu o našich skutečných pocitech. 

Čím víc ve svých snech pátrám, tím víc skutečnosti v nich nacházím, až mě nutně nahlodává myšlenka, jestli to, čemu říkáme bdění, není naopak jen náš sen.

V co absolutně věříte? 
V absolutno. V nepodmíněnou, tvořivou existenci, která stojí nad všemi našimi dogmaty, pravdami, přesvědčeními a které jsme každý součástí. Věřím, že tvořit a existovat v souladu s touto vyšší silou, s vědomím, že každý z nás je dokonalý originál a zároveň součástí jednoho celku, může vytvářet světy, o kterých se nám ani nesnilo. Věřím, že každý z nás je tvůrce, ať už si to uvědomujeme, nebo ne.

Čeho se v dnešní době obáváte? 
Ničeho. Jediné, čeho bychom se mohli v dnešní době obávat, jsou naše vlastní myšlenky. Ty tvoří nás i svět, ve kterém žijeme. Nedávno jsem slyšela krásné vysvětlení toho, jak vznikají situace, které nechceme. Když necháte dítě nafouknout balónek s důvěrou, že to zvládne, s největší pravděpodobností se mu to bez problému podaří. Ve chvíli, kdy ho začnete nabádat, ať si dá pozor, že by mohl balónek prasknout – vytváříte možnost i téhle reality. A tak je to se vším. 

Pozorujte chvíli své myšlenky, jaké obrazy ve vaší hlavě vytváří? Jsou plné dobrých, nebo špatných konců? Jsou plné porozumění, vděčnosti, míru, nebo odsudků, obvinění a boje? Došlo mi, že pokud budu svou hlavu krmit obrazy války, nemůžu očekávat svět plný porozumění. Vyděšený a smutný člověk nemůže nikomu pomoci. A tak takové obrazy nahrazuji představami míru, spolupráce, vzájemné podpory.

Jakou radu byste dala sama sobě ve dvaceti letech? 
Neber to moc vážně. Neber se moc vážně. Je to jenom hra! Věnuj pozornost tomu, co ti říkají tvé pocity. Lidé kolem tebe určitě mají pravdu a myslí to s tebou dobře. Ta pravda ale patří jim, není tvoje. A tak se řiď tou svojí. 

Největší dar, jaký si můžeš dát, je přijmout se. Bezpodmínečně. Přijmi svoji pravdu, i když nevíš, co dělat, i když nevíš, jak to udělat, přijmi všechny své stránky, i ty, které považuješ za špatné a nedostatečné, nejen ty, se kterými se cítíš lepší. Je v tom ohromná svoboda! Svět nepotřebuje další kopii, potřebuje tvoje autentické já.

Existuje umělecké dílo, které ovlivnilo váš život? 
Je spousta děl, která ve mně probudila chuť tvořit. Nejčastěji je to hudba. Glassův Houslový koncert č. 2: The American Four Seasons v podání Roberta McDuffieho, pro kterého byl napsán, mě dokáže unést, stejně jako Beethovenovy koncerty, které diriguje Carlos Kleiber. 

Kiliánovy choreografie ve mně zanechávají spoustu obrazů a inspirace. A literatura, to jak spisovatelé čtenářům otevírají své vnitřní světy a (řečeno slovy spisovatelky Olgy Tokarczukové) „vytváří tak zvláštní místo mezi mnoha individuálními pravdami“, mě naplňuje. A pak je to příroda. Barvy, pocity a obrazy, které nabízí, nesou nejen nekonečnou krásu, ale hlavně ryzí podstatu, jako by se nás dotýkalo absolutno.

Která kniha nebo film vás nejvíc zasáhly v poslední době? 
Moc se mi líbil film Páv německého režiséra Bernharda Wengera a taky český film Sbormistr Ondřeje Provazníka. Zajímavá byla i kniha Tvůrčí akt: Způsob bytí ve světě Ricka Rubina. 

Cestujete za uměním? Kam naposledy? 
Naposledy jsem cíleně cestovala za skvělou hudbou na jazzový festival Dobršská brána. Do zapadlé vesnice na Šumavě, kam se každý rok v polovině srpna sjíždějí skvělí umělci, každý ročník je zasvěcený jinému nástroji, tentokrát to byl kontrabas. Kromě toho najdete v Dobrši úžasnou galerii Coco, která sídlí na místním zámku. Obojí považuji za skvělý a odvážný počin.

Jinak umění spíše „rozvážím“ v podobě činoherních představeních nebo scénických čtení a na těch cestách mne potkává samo. Nedávno mne tak hostování v obnovené kapli ve Slavětíně přivedlo do galerie EPO1, největší galerie současného umění u nás, hned vedle v Trutnově. Kurátorsky ji zaštiťuje hudebník a spisovatel Jak Kunze a vede si skvěle!

Které město vás nikdy neomrzí? 
Asi Brno.

Jakou hudbu si nejčastěji pouštíte? 
Klasiku a mantry.

Která historická událost nejvíc formovala váš život? 
Nejsem si jistá, jestli se mě nějaká historická událost dotkla natolik, aby formovala můj život. Hybateli v mém životě jsou spíš drobná uvědomění, setkání, věci, které jsou pro jednoho neviditelné, ale druhý v nich najde podstatnou zprávu.

Které osobnosti současnosti považujete za inspirativní? 
Jé, těch je! V první řadě mě napadnou mladí lidé obecně. Mladší, než jsem já. Čím mladší, tím je jejich pohled na svět méně zatížený, nekompromisní, a tím hodně inspirativní. A vlastně všichni, kteří jsou ochotni myslet mladě. Pokud bych měla říct známá jména, první, která mi vytanou na mysli, jsou třeba Maroš Vago, Mel Robbins, Marian Jelínek, Laurent Gounelle, Amit Goswami…

Kdybyste mohla strávit večer s kýmkoli z minulosti, kdo by to byl? 
Do minulosti se vracím zřídka, tak možná proto mne nikdo nenapadá. K dispozici mám vše a všechny, kdo jsou Teď. Možná bych se tedy spíš zamyslela nad tím, s kým ze současnosti bych chtěla strávit večer. 

Jak nejradši odpočíváte? 
Je to různé, jednoznačně nejvíc pobytem v přírodě, ideálně vysoko v horách. Zjistila jsem, že mě nejvíc zrelaxuje pobyt ve výšce mezi 1200 a 4200 m n. m. Podstatný je pro mě pohyb obecně, jakýkoli, takže třeba jen běháním si dokážu hodně odpočinout. 

Někdy jen bytím sama sebou v „nic“. To vypadá tak, že opravdu jen jsem, nedělám nic, nic nečtu, nic neposlouchám, na nic se nedívám. A jindy mě nabije něco tvořivého, takže třeba hraju na klavír.

Kdybyste mohla na chvíli změnit profesi, co by vás lákalo? 
Zjistila jsem, že mě baví vydávat knihy. Tak jsem občas vydavatelkou. Teď právě připravujeme knihu o výletu do Himalájí, text napsala moje kolegyně Nikola Zbytovská. Starší knihy právě připravujeme v audio verzi. Společně jsme se také začaly zabývat nahráváním řízených meditací, to je další obor, ne ale tolik vzdálený. Přesto mám nejraději profesi, kterou dělám, vybrala jsem si ji a neměnila bych. 

Které předměty by se měly povinně vyučovat ve škole? 
Právě jsem s kamarádem vedla rozhovor na téma, co si ze základní školy pamatujeme. Zjistila jsem, že kromě vůně pouzdra plného pastelek, které jsem dostala od tety z Rakouska a tehdy bylo učiněným pokladem, vajíček, která jsme z okna školy házeli na protější budovu, čtení, psaní a trochu počítání, vůbec nic. 

Líbilo by se mi, kdyby se ve školách, místo důrazu na soutěž, kladl důraz na jedinečnost a podporu talentů. Určitě bych dnes ocenila, kdyby mi tehdy někdo poradil, jak budovat vztah sama k sobě. A také finanční gramotnost.

Vadí vám něco v současné češtině? 
Jen ta spousta anglických slov. 

Jakou superschopnost byste chtěla mít? 
V současném světě považuji za superschopnost nechtít neustále něčeho dosahovat a dokázat přijmout sebe přesně takovou, jaká jsem. Nepřizpůsobovat se hodnotám, které nejsou moje, a sama určovat, čemu věnuji pozornost. Ve světě superschopností mi mít tuhle schopnost přijde super.

Co považujete za svůj dosavadní největší úspěch? 
Že žiju život, který mě baví.

Co je podle vás největší luxus? 
Luxus je pro mne odjet, kdy chci a kam chci. Luxus je moci se klidně na čtrnáct dní úplně „odpojit“ od světa a jen tak být sama se sebou nebo těmi, kteří se chtějí odpojit se mnou. Obklopovat se jen lidmi, se kterými souzním. 

Obecně mám ráda nadstandard, kdy je každá věc vyrobena se stoprocentním zájmem, má nějakou filozofii, nese v sobě otisk člověka, který ji vyráběl. Ať už je to nábytek, šperky, víno, sluchátka, nebo oblečení. Být pánem svého času a věnovat pozornost tomu, čemu ji věnovat chci. Být sám sobě dobrým parťákem a mít kolem sebe lidi, kterým lze skutečně důvěřovat. To všechno je luxus.

A co je v životě nejdůležitější? 
Všechno. A hlavně to nebrat moc vážně.