21 otázek: Praha je moje milované město do kapsy, říká režisérka Jana Počtová

Kterou část dne máte nejraději a proč?
Vždycky jsem měla nejraději dopoledne. Člověk je plný sil, nejvíc udělá, má pocit, že času je dost a den je dlouhý. Dneska mám nejraději večer, protože můj devítiměsíční syn usne a já mám alespoň chvilku pro sebe. Sice jsem většinou po celém dni tak vyčerpaná, že stejně nic moc nezmůžu, ale cením si toho, že můžu být na chvilku jen sama se sebou a nemuset nic. 

Zdají se vám sny? Jaké nejčastěji? 
Sny se mi zdají hodně. Většinou si je ale nepamatuju. Dost často se mi jednu dobu zdálo, že potřebuju utéct, ale nemůžu se hýbat. Utíkám, ale zůstávám na místě. Přitom mám pocit, že ve svém životě se posouvám mílovými kroky. Nejsem typ člověka, co chvilku postojí. Jednou se mi zdálo, že jsem v kuchyni a jakoby nic za mnou přijde můj syn, který byl ale v tu dobu miminko. Probudila jsem se - a dost mě to rozesmálo. 

V co absolutně věříte? 
V Boha.

Čeho se v dnešní době obáváte? 
Lidské hlouposti a absence laskavosti a pochopení. Se sociálními sítěmi lidé dostali kanál, kterým mohou ventilovat své frustrace. Dnes má každý pocit, že má právo se ke všemu a ke všem vyjadřovat. Je to takové zaklínadlo doby. „Dyť říkám jen svůj názor.“ Všichni mají na něco názor! Jenže si už neuvědomují, že spolu s ním, ruku v ruce, jde i nějaká zodpovědnost. Zodpovědnost za to, co do světa vypustím, čím onen veřejný prostor zanesu. Zodpovědnost za to, že tím mohu někomu na druhé straně ublížit.

Jakou radu byste dala sama sobě ve dvaceti letech? 
Krátce po porodu jsem jednou ve tři ráno stála na balkóně a koukala se ven. Najednou mi v hlavě proběhla myšlenka, že tu jednou nebudu. Což nebylo nic překvapivého, lidi si to říkají často. Pak jsem si ale uvědomila, že jednou tady nebude ani můj syn, a to je mu teprve pár dní… Tím, že jsem se na to koukla z perspektivy tak malého tvorečka, uvědomila jsem si, jak je to všechno strašně křehké a jak je ten náš čas zoufale omezený. Čili asi bych si řekla: „Život je strašně krátký, neřeš hlouposti.“

Existuje umělecké dílo, které ovlivnilo váš život? 
Žádné takové nemám, ale zato mám hodně uměleckých děl, která můj život zpříjemňují. Vždycky, když vidím něco, co se zdánlivě dotýká dokonalosti, zažívám směsici pocitů. Mísí se tam prvky žárlivosti, že já pravděpodobně něčeho podobného nejsem schopna, s pocitem obdivu, že naopak někdo jiný byl schopný posunout vidění světa zase o kousek dál. 

Která kniha nebo film vás nejvíc zasáhly v poslední době?
Poslední rok nejsem schopna přečíst knihu, není na to čas ani síla. Naštěstí při procházkách s kočárkem poslouchám audioknihy na Českém rozhlase. Určitě se mi líbily Letnice, i když se to později trochu opakovalo, ale to hlavní poslání - postupně mizející víra v něco, co nás přesahuje - mi přišlo velmi silné. 
Teď jsem doposlouchala alžírského spisovatele Boualema Sansala Němcova vesnice aneb Deník bratří Schillerových. To se mě taky hodně dotklo. Vlastně jsem se k poslouchání knih trochu vrátila. Pamatuju si to z dětství. Vždycky jsme přijeli na chalupu a poslouchali rozhlas. Televize byla jen v horním pokoji, černobílá a zapínala se tak maximálně na večerníček. Dnes přijedu k rodičům na chalupu a běží tam pořád. 

Cestujete za uměním? Kam naposledy? 
Já cestovala obecně dost často. Mnohdy jsem byla i několik měsíců z roku pryč a jezdila jsem i za uměním. Za Rembrandtem do Amsterdamu, za Dürerem do Vídně, na Fridu Kahlo do Budapešti. Když jsem studovala v Paříži, tak jsem skoro každý den byla v nějaké galerii či muzeu. 

Které město vás nikdy neomrzí? 
Procestovala jsem celý svět a určitou dobu jsem měla ráda určitá města. Jednou to byl Istanbul, pak Mexico city, Řím, Paříž, Lima, Florencie, Londýn, Las Vegas (vím, je nás málo), Madrid, Bombaj, Bangkok… Všechna tahle města se mě nějak dotkla a bavila mě. 
Nejvíc ale miluju Prahu. Je to můj domov a nedokážu si představit žít někde jinde. Říkám tomu takové „město do kapsy“. Je dostatečně velké, abyste se v něm necítili příliš malí. 

Jakou hudbu si nejčastěji pouštíte? 
Nejsem ten typ, co potřebuje mít nějakou neustálou kulisu. Mám raději klid. Když si chci poslechnout hudbu, většinou mě uspokojí moje oblíbené kapely. The National, Midlake, Band of Horses, Arcade Fire, Hooverphonic, Belle and Sebastian a další.

Která historická událost nejvíc formovala váš život? 
Na historii mě vždycky bavilo, že až zpětně jsme byli schopni pochopit vzájemné souvislosti a jejich vliv na náš život. Nejsem schopna vybrat jen jednu. Zmrtvýchvstání Ježíše Krista, druhá světová válka a koncentrační tábory, vynález penicilinu a internetu, sametová revoluce…

Které osobnosti současnosti považujete za inspirativní? 
Vždycky jsem se zdráhala odpovídat na otázky, kdo vás ovlivnil. Nikoho takového nemám. Když je někde přidáno, je zas jinde ubráno. Obecně si vážím lidí, kteří jsou schopni za něco či někoho bojovat a něco dokázat, protože za to většinou platí mnohdy až neúměrnou daň. 

Kdybyste mohla strávit večer s kýmkoli z minulosti, kdo by to byl?
Ježíš Kristus.

Jaký je váš nejoblíbenější způsob odpočinku? 
Při cestování s batohem na zádech. Miluju poznávat nová místa a nové lidi. Obecně jsem strašně šťastná, když jsem někde v přírodě. 

Kdybyste mohla na chvíli změnit profesi, co by vás lákalo? 
Asi studium psychologie. Baví mě lidi, baví mě jejich příběhy, poznávat jejich způsoby myšlení. Ale myslím, že moje profese dokumentaristy to v sobě tak trochu obsahuje. 

Které předměty by se měly povinně vyučovat ve škole? 
Etika, práce s informacemi, kritické myšlení, porozumění vlastním emocím. 

Vadí vám něco v současné češtině? 
Jazyk se přirozeně vyvíjí. Všechno má své pozitivní i negativní stránky. Člověk by řekl, že to může být třeba přílišné nadužívání anglicismů, ale na druhou stranu je zas skvělé, že současná generace má angličtinu už skoro přirozeně jako svůj druhý jazyk. 

Jakou superschopnost byste chtěla mít? 
Nad tím jsem často přemýšlela a nikdy jsem nebyla schopna si vybrat. Být neviditelná, ale pak by zas člověk mohl vidět všechno - i co nechce. Mít schopnost pochopit a ovlivňovat emoce a počínání druhých, ale co by to pak bylo za život, kdyby vám nikdo nekladl překážky. Kdybych si měla vybrat, tak asi umět všechny jazyky světa nebo se moct přemísťovat po celém světě. 

Co považujete za svůj dosavadní největší úspěch? 
Mým největším úspěchem a zároveň největší výzvou je můj syn. 

Co je podle vás největší luxus? 
Být svobodný - zvnějšku i uvnitř. 

A co je v životě nejdůležitější? 
Vždycky jsem si říkala, že na světě jsou dvě životní výhry. Když člověk najde opravdu dobrého partnera, který je mu oporou a lze s ním sdílet svůj život, a pak samozřejmě zdravé a šťastné děti.