21 otázek: Záviděla jsem Mauglímu, že žije v džungli, říká Veronika Souralová

Kterou část dne máte nejraději a proč?
Večer. To mi jede mozek na plné obrátky. Jsem typická sova.

Zdají se vám sny? Jaké nejčastěji?
Sny se mi zdají pořád. Je to trochu moje prokletí, ale zároveň velká inspirace. Když jsem byla malá, bála jsem se chodit spát – pronásledovaly mě zlé sny. Dnes se na ně každý večer vlastně těším. Často odrážejí a zveličují moje strachy, ale občas se v nich objeví nápady, které pak dokážu přenést do reality. Třeba námět na mou první knihu pro děti vznikl právě ve snu. A úplně nejraději mám sny, ve kterých létám vysoko nad lesy…

V co absolutně věříte? 
V přírodu. Je dokonalá. Funguje bez návodů, bez ideologií a bez potřeby kontroly – a přesto udržuje tak komplikovaný život v chodu. Učí nás pokoře, respektu k řádu věcí a připomíná, že člověk je její součástí, ne pánem.

Čeho se v dnešní době obáváte? 
Toho je víc. Obecně se bojím o naši planetu, o zdroje – a v poslední době mě děsí i představa války v našich končinách.

Jakou radu byste dala sama sobě ve dvaceti letech? 
Víc si věř, jdi za tím, co tě zajímá, a nedávej tolik na názory druhých.

Existuje umělecké dílo, které ovlivnilo váš život?
Knihy džunglí od Rudyarda Kiplinga. V dětství to pro mě byla naprosto magická kniha. Neustále jsem si prohlížela černobílé kresby pralesa a připadalo mi nespravedlivé, že Mauglí mohl žít se zvířaty v džungli, zatímco já bydlela v paneláku. Teprve v posledních letech si tyhle dětské sny plním a vyrážím do džungle – často i v noci, s foťákem v ruce.

Která kniha nebo film vás nejvíc zasáhly v poslední době?
Z knih vybírám Atlasovu vzpouru od Ayn Rand. Popisuje svět, kde se postupně hroutí ekonomika i společnost, protože ti nejschopnější a nejkreativnější lidé mizí. Při pohledu na dnešní svět si často říkám: „Jak to mohla autorka tak přesně předpovědět?“

Z filmů pak Atlas mraků. Miluju prolínání příběhů v čase. Film i kniha mě naprosto uchvátily. Asi mám ráda atlasy!

Cestujete za uměním? Kam naposledy?
Ano. V poslední době jsem objížděla multimediální galerie a hledala inspiraci pro nově vznikající Lihovar Gallery s imerzivním prostorem věnovaným fotografii. Paříž, Londýn, Vídeň, Bordeaux…

Které město vás nikdy neomrzí?
Upřímně – města obecně moc nemusím a spíš se jim vyhýbám. Kdybych ale měla jedno jmenovat, byla by to Vídeň, hlavně kvůli její rozsáhlé zeleni.

Jakou hudbu si nejčastěji pouštíte?
Nejsem hudebně příliš vyhraněná, ale tíhnu spíš k pop-rocku. Když mám splín, pouštím si kapelu The Colorblinds, kde zpívá můj syn. Ano, dělám mu tady malou reklamu – ale nemůžu si pomoct, ty skladby jsou opravdu skvělé.

Která historická událost nejvíc formovala váš život?
Teroristické útoky z 11. září 2001. V té době jsem měla malé děti a při sledování zpravodajství mi došlo, že svět je mnohem nebezpečnější místo, než jsem si do té doby myslela.

Které osobnosti současnosti považujete za inspirativní?
Vybrala bych dvě. Sebastiãa Salgada – jeho černobílé fotografie jsou geniální a hluboce lidské. Obdivuji i projekt, který založil se svou manželkou: vysadili více než 2,5 milionu stromů a obnovili zničenou krajinu v Brazílii. Je to jeden z nejsilnějších příkladů spojení umění a ekologické odpovědnosti.

A Davida Attenborougha, který dokázal propojit vědu, film, vyprávění a etiku ochrany přírody způsobem srozumitelným pro celé generace. 

Kdybyste mohla strávit večer s kýmkoli z minulosti, kdo by to byl?
Je to těžká volba, ale asi bych si nejraději poslechla cestovatelské zážitky Marca Pola přímo z první ruky.

Jak nejradši odpočíváte? 
Nejraději se toulám lesem se svými dvěma psy nebo vyrážím na vyjížďku na koni. To je moje nejspolehlivější nabíječka energie.

Kdybyste mohla na chvíli změnit profesi, co by vás lákalo?
Asi bych chtěla být archeoložkou a objevovat kostry prehistorických tvorů – třeba v poušti Gobi.

Které předměty by se měly povinně vyučovat ve škole? 
Mediální výchova. Nová generace vyrůstá obklopená miliony obrazů a fotografií ze sociálních sítí. Každý se s mobilem v kapse cítí být fotografem, ale málokdo obrazům skutečně rozumí. Děti by se měly učit, jak fotografie funguje, jak dokáže mluvit k ostatním – a také jak může pomáhat, ale i ubližovat.

Vadí vám něco v současné češtině?
Nevím, jestli mi to vadí, ale často mě překvapuje množství cizích a přejatých slov. Při poslechu některých podcastů mladší generace si občas musím část slovníku „přeložit“ do češtiny své generace.

Jakou superschopnost byste chtěla mít? 
Chtěla bych rozumět řeči zvířat. Fascinuje mě mezidruhová komunikace.

Co považujete za svůj dosavadní největší úspěch?
Czech Photo. Společnost jsem převzala před deseti lety, kdy byla známá především soutěží Czech Press Photo. Dnes pod sebou máme celou řadu projektů, tým spolehlivých lidí – srdcařů. 

Podporujeme fotografii a fotografy v širokém spektru aktivit, založili jsme soutěž Czech Nature Photo zaměřenou na ochranu přírody, soutěž Czech Photo Junior pro děti od první třídy až po středoškoláky, vzděláváme děti po celé republice pomocí workshopů Necvakejte, foťte!, sdružujeme seniory a učíme je fotografovat v komunitním centru, provozujeme dvě galerie a chystáme třetí. 

Spravujeme také archiv s fotografiemi 31 ročníků Czech Press Photo, 10 ročníků Czech Nature Photo a dalších fotografických pokladů.

Co je podle vás největší luxus?
Vypnout telefon, zavřít počítač a na chvíli žít mimo signál. 
 
A co je v životě nejdůležitější? 
Fungující rodina.