Režisér Sbormistra pro Publico: S Kulínským jsem se nepotkal, ani bych za ním nešel
🎤 ROZHOVOR TÝDNE: Jeho celovečerní snímek Sbormistr, inspirovaný kauzou dirigenta Bohumila Kulínského, měl světovou premiéru na festivalu v Karlových Varech. Následovaly nadšené reakce publika i kritiky – a také bouřlivé veřejné debaty na téma sexuálního zneužívání dospívajících. I to byl záměr režiséra a scenáristy Ondřeje Provazníka, který filmem otevřel důležité společenské téma.
🚩 Proč je to důležité: Snímek Sbormistr je vyzdvihován zejména pro empatické zobrazení psychické manipulace charismatickým dospělým v dětském kolektivu. Jen za dva týdny ho v kinech vidělo 50 tisíc diváků.
Co zaznělo: (kliknutím na odkaz se dostanete přímo k odpovědi)
O rozhovorech se svědkyněmi z kauzy Kulínský: Při přípravě filmu mluvil Ondřej Provazník i bývalými členkami Bambini di Praga, které sbormistra u soudu v roce 2009 obhajovaly.
O natáčení nejobtížnějších scén: Řadu scén tvůrci přizpůsobili tomu, aby pro dospívající herečky nebylo natáčené nepříjemné. Nešlo jen o sexuální scény, spíš o psychicky nebo emocionálně náročné momenty.
O emotivní premiéře ve Varech: Po projekci vznikla ve Velkém sále Thermalu jedinečná atmosféra, publikum tvůrce odměnilo bouřlivým potleskem vestoje.
Sexuální zneužívání v prestižním dívčím sboru je atraktivní téma. Čím to, že tady leželo tak dlouho netknuté?
To nevím. Asi do toho vosího hnízda nikdo nechtěl píchnout. My cítili zdrženlivost i ze strany soukromých investorů, které jsme oslovovali, byli ostražití, báli se, jaký bude výsledek, aby si třeba nezničili reputaci. Film jsem připravoval osm let. Nezajímala mě tahle konkrétní kauza, ale fiktivní příběh, na kterém by se daly zobecnit principy sexuálního zneužívání. Kulínského případ mi posloužil jen jako výchozí bod imaginace.
Myslím, že když člověk zpracovává fikci založenou na realitě, musí na tom najít něco zobecňujícího, co má širší rámec. Chtěl jsem ukázat, jak složité je fungování v uzavřeném prostředí, ve kterém se odehrává něco takhle zvráceného.
Sbormistr (v podání slovenského herce Juraje Loje) je ve vašem filmu velmi charismatický, autoritativní, zároveň kamarádský. Chtěl jste ukázat, jak dokáže být zlo přitažlivé?
Když uděláte zlo černobílé, je nezajímavé, banální – a zpravidla nereálné. Postavu sbormistra jsem chtěl na začátku filmu ukázat v silné pozici a postupně na něj ten pohled divákovi proměňovat. Jestli to v něčem může být výchovné, tak v tom, že se vám taková věc může přihodit úplně nenápadně a na začátku může navíc vypadat velmi lákavě.
Bylo pro vás při přípravě filmu důležité mluvit s reálnými sboristkami z bývalých Bambini di Praga?
Bylo, ale nedělal jsem si dokumentární rešerši, potřeboval jsem se především dozvědět, jak to ve sboru fungovalo, jaká tam byla atmosféra nebo jak těžké bylo se tam prosadit. A také to, z čeho pramení rozporuplnost, která se se projevila u soudu, kdy se ty dívky rozdělily na skupiny, z nichž některé Kulínského intenzivně obhajovaly. (Bohumil Kulínský byl za pohlavní zneužívání 23 dívek a útisk dalších 19 odsouzený v lednu 2009 k pěti a půl rokům vězení, po dvou letech byl propuštěný – pozn. red.)
Mluvil jste i se svědkyněmi, které byly tehdy na jeho straně?
Ano, ale bylo to dvojlomné, protože když při těch rozhovorech vznikla určitá důvěra, nakonec začaly taky mluvit kriticky. Ten soudní proces byl z dnešního pohledu vedený úplně špatně, oběti musely vypovídat před veřejností, všechno šlo okamžitě do médií. Tohle všechno se na tehdejším chování svědkyň podepsalo.
Ono je to navíc těžké. Sbor – a jakýkoli sportovní nebo zájmový kolektiv – má svoje pravidla a zároveň je v klíčovém věku dospívání důležitou součástí vaší identity. Zažijete tam i spoustu dobrých věcí. V případě těch nepoznamenaných sboristek je ohromně složité k tomu zaujmout postoj. Zmačkat a zahodit minulost nebo dobré roky života je prostě těžké.
Proto také podobné zločiny vyplouvají na povrch až po letech.
Přesně tak, tohle všechno ten časový odstup vysvětluje. Je velmi komplikované se k takové věci postavit na všech úrovních – obětí, svědků, nemluvě o pachatelích, kteří to nezvládnou zpravidla nikdy.
V roce 2009 na podporu Kulínského vznikla petice umělců a osobností veřejného života, podepsal ji například Ondřej Soukup, Jiří Korn, Marta Kubišová, Ivo Mathé nebo Jiří Bělohlávek.
Byl to tehdy neprobádaný terén, první veřejná kauza tohoto typu v Česku. Společenské klima bylo úplně jinde. V tomhle směru jsme jako společnost naštěstí dost pokročili. Například v kauze Dominika Feriho už soudy postupovaly korektněji. Dnes by, myslím, taková petice „zastánců“ byla mimo mísu, a těžko představitelná.
Kulínský zemřel v září 2018. Neměl jste nutkání se s ním při psaní scénáře osobně potkat?
Vůbec ne, nešel bych za ním. Přečetl jsem knihu, kterou napsal poté, co byl odsouzený. Ale víc jsem se do toho pouštět nechtěl.
Jak dlouho jste hledal představitelky hlavních rolí: sestry, které ve sboru procházející traumatickou zkušeností?
Napřed proběhl celorepublikový casting v pěveckých sborech a zejména velký casting v Kühnově dětském sboru. I Kühnův sbor mimochodem zvažoval, zda jít do natáčení, Kulínského kauza ho i další pěvecké sbory obecně v nultých letech reputačně poškodila, byť u nich k ničemu podobnému nedocházelo. Byla od nich odvaha, že na to kývli.
Původně jsem si myslel, že hlavní role budou hrát dospělé herečky, které vypadají mladší, ale to by prostě tak dobře nefungovalo. Navíc jsme našli skvělé herečky, Kačku Falbrovou a Mayu Kinteru, kterým bylo přesně 13 a 15, tedy tolik, jako ve scénáři. U postavy mladší Karolíny jsem chtěl, aby se jako zakuklený motýl postupně probudila do ženskosti – touhle proměnou ve filmu skutečně projde.
Ve snímku hraje výraznou roli hudba, sborový zpěv. Chtěl jste, aby herečky uměly zpívat?
To pro mě bylo zásadní. Prostřednictvím hudby jsem mohl ukázat kontrast mezi tím, co krásného ty holky společně vytváří, zatímco se na pozadí děje něco tak temného. Maya Kintera je herečka, ale zpívá velmi slušně, a Kateřina Falbrová je z Khünova sboru.
Myslím, že se nám casting skutečně povedl, Kačka, Maya, ale i Anička Michalcová, Anežka Novotná a Markéta Kühnová, které hrají menší role, jsou skvělé herečky, nestyděly se před kamerou, byly přirozené. U holek ze sboru bylo vidět, jak jsou zvyklé fungovat společně, nemusel jsem mezi nimi složitě vytvářet chemii. Jejich energie mě nabíjela.
Na natáčení jste měli koordinátorku intimity, což je profese, která pomáhá s emocionálně náročnými scénami. Jak se na tom tahle spolupráce podepsala?
Ano, byla tam s námi Martina Čurdová, která je zároveň herecká koučka. Společně jsme připravovali herecké workshopy před natáčením, kdy jsme s Jurajem a holkami pracovali na tom, aby odpadl případný ostych, aby všem scénám rozuměly a cítily se při natáčení dobře.
Ve filmu je jediná – velmi věrná – scéna sexuálního zneužití. Jak jste si s ní se třináctiletou herečkou poradili?
V téhle scéně má Kateřina dablérku a jakkoliv ta scéna vypadá přesvědčivě a nepříjemně, Kateřiny se v zásadě nijak nedotkla. Hodně scén jsem přizpůsobil tomu, aby to pro holky, a obzvlášť pro Kačku, nebylo stresující.
Ale nešlo jen o sexuální scény, spíš o psychicky nebo emocionálně náročné momenty, třeba když bylo nutné, aby na ni Juraj křičel a byl přísný. Kačce dala nejvíc zabrat jedna scéna z horského hotelu, ale nechci divákům prozrazovat všechno. Každopádně to zvládla skvěle.
Jak si hlavní herečky užily premiéru ve Varech?
Myslím, že náramně. Projekce ve Velkém sále v Thermalu byla opravdu velkolepá a reakce diváků víc než vřelá. Pro Mayu s Kateřinou to bylo určitě emocionálně i jinak náročné. Přece jen - zažívat takovou mediální pozornost, zvlášť v jejich věku, je nápor.
A co vy, bylo to pro vás emotivní?
Samozřejmě. Okamžik, kdy po letech příprav a obrovské práce vypouštíte dílo do světa, navíc v takovém prostředí, vás nemůže nezasáhnout. Měl jsem sice trochu zatemněno, jako bych to celé vnímal z nějakého odstupu. Asi proto, abych si to celé tak nepřipouštěl k tělu. Ale okamžiky pro skončení filmu a dlouhé ovace v sále si určitě budu pamatovat dlouho.
Kromě nadšených reakcí jsem zaznamenala námitku, že váš film ve srovnání s tím, co se dělo v Bambini di Praga, vyznívá krotce. Že se dá pochopit tak, že se sbormistr prostě zamiloval – a ne tak, že ty dívky systematicky jednu za druhou zneužíval. Jak vnímáte takovou interpretaci?
Rozumím tomu, že to tak může někdo vnímat. Ale podle reakcí diváků i kritiky včetně zahraničních recenzentů, kteří nemají o kauze Bambini di Praga velké ponětí, jsou takoví lidé spíš v menšině. Náznakovost je prostě metoda toho filmu, někdo ji ocení, pro někoho je málo. Já mám pocit, že indicií k tomu, aby divák pochopil, že nejde o jediný případ, je ve filmu dost.
Spoustu diváků navíc říká, že film je právě tím plíživým napětím mnohem drásavější, než kdyby všechno ukázal. A hlavně, skutečné události jsem opravdu vzal jako inspiraci k nějakému obecnému, modelovému vyprávění. Kdybych chtěl natočit Kulínského kauzu reálně, byl by to spíš horor. A ten jsem vyprávět nechtěl.
Děj filmu jste zasadil do roku 1992. Nebylo to pro vás z pohledu natáčení složitější, než kdyby se film odehrával v současnosti?
Určitě bylo, ale já ten příběh chtěl vyprávět ve stejných kulisách, v jakých se ty věci skutečně děly a jak si ten počátek 90. let pamatuju. I když se to možná nezdá, design a kostýmy jsou hodně stylizované a hodně interiérů bylo postavených jen pro ten film, aby to mohla být dobovka z devadesátek.
Do 90. let jste musel „vrátit“ i New York, kde jste také natáčeli. Jak to probíhalo?
To byla velká výzva. Měli jsme americkou servisní produkční firmu, která nám s tím pomáhala. Natáčení v New Yorku jsme připravovali hrozně dlouho – pět natáčecích dnů jsme plánovali půl roku, pečlivě jsme vybírali místa, která mohla takhle vizuálně fungovat. Naštěstí jsme jich našli dost.
Na některé jsme měli zábory, mnohdy jsme nečekali, že to vůbec bude možné. Točili jsme třeba na rušné spojnici tří ulic v Greenwich Village, úplně v centru New Yorku – a vyšlo to. Pak jsme natáčeli na místech, kde to bylo méně složité a kde to bylo lehounce na punk. Posléze se to samozřejmě zkombinovalo v postprodukci.
Film zamířil z Varů do českých kin – a také na zahraniční festivaly. Co byste si teď nejvíc přál?
Aby se dostal k publiku. Možná si budou lidi myslet, že to je příliš tíživé téma, ale doufám, že se toho nebudou bát. Ten film řeší zásadní téma, o kterém je dobré mluvit nahlas – a o němž můžou diváci diskutovat se svými dětmi. A také je to audiovizuální zážitek. Film jsme točili na klasický filmový 16mm materiál a je určitě dobré ho vidět na velkém plátně v kině.
Ondřej Provazník (47)
Vystudoval žurnalistiku na FSV UK a scenáristiku a dramaturgii na FAMU v Praze.
Jeho celovečerní dokumentární debut Poustevna, das ist Paradies (režie společně s Martinem Duškem) byl na MFDF Jihlava oceněn jako nejlepší český dokumentární film roku 2007 a později byl navržen českou filmovou akademií na Evropskou filmovou cenu 2009.
V roce 2010 měl v ČT premiéru jeho snímek Ženy SHR (režie společně s M. Duškem), který byl oceněn jako nejlepší český dokumentární film roku 2010 na MFDF Jihlava. Jako scenárista se podílel například na seriálu HBO Mamon (seriál získal Českého lva 2016 za nejlepší televizní dramatický seriál).
V roce 2019 natočil celovečerní hraný debut Staříci (společně s Martinem Duškem).
