RECENZE: Hrát domino se smrtí. Viktor Pivovarov vystavuje v DOXu a je v nejlepší formě
Výstava s názvem Metafyzika a zoufalství představuje tři rozsáhlé cykly osmaosmdesátiletého malíře Viktora Pivovarova. Výtvarník se jejich prostřednictvím vyjadřuje k roli umělce ve společnosti, k záludnostem tvorby i k tématu lidského svědomí. A také odpovídá Theodoru W. Adornovi na jeho zásadní existenciální otázku.
🖌️ Proč na to jít: Přestože žije od roku 1982 v Praze, v jeho tvorbě po celou dobu zůstává cosi esenciálně ruského: Pivovarov je vypravěč metafyzických příběhů balancujících na hranici tragédie a grotesky, ve svých dílech zachycuje absurditu lidského počínání, tíživou atmosféru společenských hrozeb i nejněžnější momenty blízkosti.
🔎 O co jde: Zatímco první část výstavy vychází z textu ruského básníka Daniila Charmse (který byl umučený hlady během stalinských represí), závěrečná série reflektuje hrůzy Putinovy válečné agrese. Mezi těmito extrémními póly zla se pak odehrává příběh básníka - tvořícího, trpícího - i hrajícího domino se smrtí.
Kromě úvodního alba z roku 2005 vznikala vystavená díla v posledních dvou letech. Jde o obdivuhodnou šíři, v centru DOX je vystavených 54 obrazů, 6 kreseb a album čítající 22 listů. Díla určená přímo do prostor galerie vybírala s malířem kurátorka Máša Pivovarová, autorova dcera.
👀 Z pohledu Publika: Série Filosofovi, Dopis č. 3 je Pivovarovo typické konceptuální album spojující text psaný azbukou s „technickými“ nákresy nějakého, obvykle absurdního nebo symbolického, procesu. V této sérii se Pivovarov inspiroval Daniilem Charmsem, tvůrcem, který mu je svou poetikou, černým humorem i určitou poťouchlostí mimořádně blízký.
Mimochodem, Charmsův text o povznesení a úpadku lidské duše převedený do teorie barev vznikl v roce 1937, tedy v roce Pivovarova narození - a zároveň nejkrvavějšího Stalinova teroru.
Následující obsáhlý cyklus Básníci a múzy představuje Pivovarovy figurativní malby. Na plátnech se odehrávají snové, groteskní i tíživé situace: je v nich vždy přítomné existenciální napětí i konkrétní reflexe Pivovarových zážitků a úvah o lidském konání.
Cyklus otevírá umělcův autoportrét a je celý autobiograficky laděný: malíř se noří do procesu umělecké tvorby a útrap s ní souvisejících. Múzy obklopující básníky na obrazech nejsou příliš vlídná stvoření, naopak jde mnohdy o nevyzpytatelné harpyje, které umělce ničí a deptají.
Tato série zahrnuje úctyhodných 45 maleb středních a velkých formátů. Zde je nutné podotknout, že je osmaosmdesátiletý Pivovarov obdivuhodně vitální a plodný malíř, kterého evidentně tvorba (navzdory výše řečenému) neničí a nedeptá, ale naopak na něj působí jako generátor nové energie, vášně a kreativity. V současnosti je pohlcen dalším malířským cyklem a na podzim chystá výstavu geometrické abstrakce.
Poslední místnost v DOXu patří sérii, která dala název celé výstavě - Metafyzika a zoufalství. Malíř jej vytvořil v reakci na zprávy o válečném běsnění ruské armády na území Ukrajiny. Stejně jako v prvním cyklu se zamýšlí nad tím, co se s lidskou bytostí stane, když ji ovládnou nejnižší pudy, bezohlednost a touha po moci.
Své kresby opět doplňuje texty, tentokrát reálnými zprávami popisujícími válečné zločiny. Pracuje s běžným tištěným písmem odkazujícím k strohému stylu novinových zpráv. Tímto pochmurným cyklem se vrací k slavné otázce Theodora W. Adorna, zda je možné psát básně po Osvětimi – a předkládá svou odpověď: básník není autonomní individualita, ale prostředník, skrze nějž proudí umělecká inspirace. A ta je – alespoň dle optimistického Pivovarova pohledu – nekonečná.
🔨 Verdikt: Výstava v DOXu představuje tohoto energického, přemýšlivého a pracovitého autora v nejlepší formě: Viktor Pivovarov má obdivuhodný dar uchopit i nejtemnější témata s určitou nadějí, že to s lidstvem nemusí dopadnout úplně tragicky. Tak jako na zmíněném plátně, na němž hraje umělec domino se smrtí. Pro čtenáře, kteří dočetli až sem, máme povzbudivou zprávu: tenhle zápas skončil remízou.
Viktor Pivovarov (* 14. ledna 1937, Moskva), absolvent Polygrafického institutu, obor ilustrace a knižní grafika. Od 70. let se věnuje především volné tvorbě. Pracuje v ucelených obrazových cyklech a spolu s Iljou Kabakovem vytvořil osobitou uměleckou formu alba, která originálním způsobem propojuje slovo a obraz. Text začleňuje Pivovarov i do svých obrazových cyklů, případně tvoří pouze textové obrazy. Stal se jedním ze zakladatelů moskevské konceptuální školy.
Od roku 1982 žije v Praze, kde se díky Jindřichu Chalupeckému i své ženě Mileně Slavické začlenil do prostředí neoficiálních umělců. Stal se členem Nové skupiny. Po revoluci spolu s Adrienou Šimotovou, Václavem Stratilem a Milenou Slavickou založil a řídil galerii Pi-Pi-Art a podílel se na podobě časopisu Výtvarné umění. Jeho díla jsou zastoupena ve významných světových galeriích (Tate Gallery v Londýně, Centre Georges Pompidou v Paříži) i soukromých sbírkách.
