21 otázek: Umět pracovat a milovat, o to jde, říká spisovatelka Alice Horáčková

Svou prvotinu věnovala nonkonformní beatnické básnířce Vladimíře Čerepkové, v knize 7× ve vedlejší úloze zpovídala sourozence známých osobností a při psaní svého úspěšného románu Rozpůlený dům se inspirovala osudem vlastní česko-německé rodiny v době protektorátu.

Kterou část dne máte nejraději a proč? 
Když jsem dopisovala svou poslední knížku, byla jsem v takovém zápřahu, že se mi jednotlivé dny slévaly dohromady. S myšlenkou na disidenty Bendovy a svět kolem nich jsem vstávala i usínala. Jsem teď strašně ráda, že se vracím k normálním rytmům. Miluju dlouhé letní večery na chalupě: když domácí kolotoč dohrká, za oknem se smráká a já si můžu v klidu číst.

Zdají se vám sny? Jaké nejčastěji? 
Kdysi v dětství a dospívání mě pronásledovaly úzkostné sny: že padám z eskalátoru, nepohnu se z místa, jdu ke zkoušce bez přípravy… Teď, jak stárnu, se mi kupodivu zdají sny mírnější a laskavější. Funguje to i u psaní. Občas se mi stane, že se přes den na něčem zaseknu – a ve snu se k tomu najednou objeví klíč.

V co absolutně věříte?
Náturou jsem skeptik a absolutní víra mě trochu děsí. Člověk by měl věřit sám sobě, důvěřovat a pomáhat lidem, ale zároveň by se měl mít na pozoru před ideology, populisty a jinými magisty („Make America Great Again“), kteří se tváří jako spasitelé, a tvrdě sledují své sobecké zájmy. 

Čeho se v dnešní době obáváte?
Mám strach, v jakém světě budou žít naše děti. V dětství jsem u babičky a dědečka v Krkonoších zažila kyselé deště, a teď tam vysychají potoky a množí se klíšťata. A lidé mi připadají čím dál agresivnější a sebestřednější. Strašně si přeju, abychom to nějak zvládli.

Jakou radu byste dala sama sobě ve dvaceti letech?
Cestovat, improvizovat a občas polevit z chorobné odpovědnosti.

Existuje umělecké dílo, které ovlivnilo váš život?
Už v dospívání mě pohltily texty Franze Kafky. Nemohla jsem jim pořádně rozumět, ale asi jsem podvědomě cítila, že jeho strachy jsou i moje strachy… Od té doby jsem pochopila, že všechno, co člověk zažije a procítí, je možné proměnit v literaturu.

Která kniha nebo film vás nejvíc zasáhly v poslední době?
Ruský film Vysoká dívka, drsný příběh dvou kamarádek, válečných veteránek, které se pokoušejí po šílených zážitcích znovu žít. A potom Mádlův film Vlny: československé trauma roku 1968 ztvárňuje neobyčejně plasticky.

Cestujete za uměním? Kam naposledy?
Za uměním cestuju ráda, i když s rodinou je to obtížnější než dřív. S chorvatskou kamarádkou jsme nedávno ve Vídni viděly skvělou výstavu Leonardo/Dürer v Albertině. 

Které město vás nikdy neomrzí?
Berlín. Podmanil si mě už jakou malou holku, když mi tam rodiče u stánku koupili currywurst a vlakem jsme si odtamtud přivezli moje první kolo – skládací. To bylo ještě v době, kdy byl Berlín rozseknutý na východ a západ. Teď tam jezdím pravidelně za přáteli, kolo si půjčuju a cítím se tam svobodně. To díky Berlínu jsem objevila kus rodinné historie a napsala román Rozpůlený dům.

Jakou hudbu si nejčastěji pouštíte?
Mám ráda jazz a soul, ženské hlasy a poslední dobou čím dál víc klasiku, které jsem se dřív vyhýbala. 

Která historická událost nejvíc formovala váš život?
Listopad 1989. Seděli jsme nalepení u televize, táta nosil novinky z Václaváku i od Jelínků (pracoval tenkrát naproti hospodě jako energetik) a já v noci údajně vykřikovala: „Nejsme jako oni!“ Byl to úžasný, osvobozující pocit a jsem ráda, že jsem to zažila. Byla jsem tenkrát ve čtvrté třídě a atmosféra ve škole se ze dne na den měnila. 

Které osobnosti současnosti považujete za inspirativní?
Obdivovala jsem papeže Františka: pro jeho skromnost, otevřenost, soucit a odvahu měnit zaběhlé pořádky.

Kdybyste mohla strávit večer s kýmkoli z minulosti, kdo by to byl?
Můj děda. Až po jeho smrti jsem zjistila, že byl odložené dítě, a čím vším si za války (a po ní) jako český Němec prošel. Chtěla bych se ho na to všechno zeptat a taky bych ho poprosila, aby mi ještě jednou zahrál na housle.

Jaký je váš nejoblíbenější způsob odpočinku?
Čtení jen tak pro sebe. Ráda si zaplavu, zahraju tenis i zatancuju.

Kdybyste mohla na chvíli změnit profesi, co by vás lákalo?
Archeologie. Hrabat se v minulosti a starých věcech, to je moje.

Které předměty by se měly povinně vyučovat ve škole?
Kritické myšlení a dobrovolnictví. To první kvůli tomu, jak se zdroje informací stále víc přesouvají na sociální sítě, to druhé už některá pražská gymnázia zavedla jako volitelný předmět. Myslím, že dětem zavrtaným do virtuální reality neuškodí kontakt se „skutečným“ světem. 

Vadí vám něco v současné češtině?
Ani ne. Jsem dost tolerantní člověk, i když se občas nechytám, když syn přijde ze školy s dalším skibidi, sigma, ajdýkej (I don’t know) nebo trajhárdit (try hard).

Jakou superschopnost byste chtěla mít?
Rozumět řeči zvířat, to mě fascinovalo už od dětství.

Co považujete za svůj dosavadní největší úspěch?
Svoji rodinu, a že zvládnu dotáhnout, co si předtím vezmu do hlavy.

Co je podle vás největší luxus?
Živit se tím, co člověka baví.

A co je v  životě nejdůležitější?
Freud říkal, že v životě jde o to, umět pracovat a milovat. Myslím, že nebyl tak daleko od pravdy.