Bylo mi z toho fyzicky zle, říká školský ombudsman o táborech hrůzy

O prázdninách jste řešil jednu citlivou kauzu – případ letních kempů organizace, která se zaměřovala na děti z dětských domovů a sociálně slabé. Na táborech mělo docházet ke špatnému zacházení s dětmi. Jak to celé proběhlo?

Během prázdnin mě kontaktovali lidé z těchto táborů, včetně vedoucích. Obratem jsem inicioval kontrolu hygieny, která proběhla hned druhý den, ale nic nezjistila. To mě neuspokojilo, tak jsem se setkal s vedoucím, kontaktoval další svědky, nejen vedoucí, ale i další lidi. Po medializaci, ze které jsem zpočátku nebyl šťastný, protože jsem měl obavu, že to tím eskaluje a měl jsem strach o děti, které na táborech ještě byly, jsem dostal další svědectví. 

Informoval jsem všech 200 ředitelů dětských domovů a doporučil ukončení spolupráce s pořadatelem a kontaktoval krajské úřady, aby k tomu dětským domovům poskytly právní podporu. Některá zařízení děti stáhla, zrušila pobyty, jiná, která to neměla jak organizačně na poslední chvíli zařídit, s nimi poslala doprovod. Já jsem pak udělal ještě další kroky, kterými jsem si pojistil, že budu vědět, co se na táboře děje.

Kolik lidí se na vás v souvislostí s tím obrátilo?

Ozvalo se mi mnoho lidí – 20 až 30 svědků z různých částí republiky, z různých let, nejen letošního, ale i loňského či předloňského. Byli to nejen vedoucí, ale i řidiči autobusů, majitelé rekreačních zařízení. Zjistil jsem spoustu dalších závažných informací – nedostatek stravy, traumatizující aktivity, chaotická organizace, jako časté stěhování dětí napříč republikou, kdy způsob, jak se doprava zajišťovala, byl i nebezpečný. Poslouchal jsem několik hodin nahrávek a přiznám se, že mi bylo někdy opravdu fyzicky na zvracení, z toho co se tam dělo. 

Co následovalo?

Případ jsem předal policii formou trestního oznámení, které zahrnuje popis skutků, svědectví, včetně podvodného jednání, kdy pořadatel chronicky neplatil za služby a využíval dobroty těch lidí. Za mě je to podvod, protože poptával služby s úmyslem, že za ně nezaplatí. U toho je podle mě paradoxně největší šance, že by to policie mohla vyhodnotit jako trestný čin. U skutečností souvisejících s přístupem a zacházením s dětmi mám obavu, že policie nemusí shledat trestný čin, protože některé věci, i když amorální, nemusí překročit jejich práh. 

Ukázalo se, že některé domovy o problémech věděly už před lety. Jak jste s touto informací pracoval?

To mě upřímně hodně naštvalo a zklamalo. Kontaktoval jsem zařízení, zjišťuji, které děti tam jezdily, jak domovy s informacemi naložily a jaká opatření přijaly. Apeloval jsem na všechny, aby po této kauze pečlivěji ověřovaly, kam děti posílají, více se ptaly dětí a nebagatelizovaly jejich náznaky. Jde o to, předejít podobným situacím. 

Mimo takovéto případy, co přesně obnáší role školského ombudsmana a zmocněnce pro ústavní a ochrannou výchovu?

Moje funkce má dvě části. Ombudsmanská role zahrnuje vyřizování stížností od dětí, zaměstnanců a dalších osob spojených s ústavní výchovou. Navazuje na dřívější pozici školského ombudsmana na ministerstvu. 

Zmocněnecká role znamená prosazování systémových změn v rámci ministerstva školství, přinášení nových témat a zvyšování povědomí o výzvách v této oblasti. 

Ukazuji, s jakými problémy se děti potýkají, a současně se snažím předcházet jejich stigmatizaci. Součástí je podpora nové koncepce ústavní a ochranné výchovy, o které se mluví dlouho. 

V té jde o co?

Zákon o ústavní a ochranné výchově je starý 23 let. Už tehdy šlo o dočasné řešení, měl zalátat problémy, než přijde promyšlená koncepce. To se nestalo. A ukazuje se, že některé přístupy jsou překonané nebo nefunkční. Existují efektivnější nástroje, jak s dětmi pracovat. 

Zákonu chybí laskavost a respektující přístup s ohledem na to, čím si děti prošly. Jejich chování – ať už ho někdo označuje za zlobení nebo problémové – je často důsledkem traumat. Neměli bychom je za to omlouvat, ale rozhodně k nim přistupovat s pochopením. 

To znamená, více se zaměřit na děti, než se do nějakého zařízení dostanou?

Problém současného zákona je, že málo rozlišuje potřeby dětí. Ignoruje práci s rodinou a prostředím, což je klíčové. Osobnost dítěte je ovlivněna genetikou, osobnostními predispozicemi i prostředím, ale současné řešení spočívá v tom, že dítě vyjmeme z prostředí a řešíme jeho situaci izolovaně v zařízení. 

Jak by se to tedy mělo změnit?

Budoucnost by měla spočívat v identifikaci cílových skupin, mapování problémů, pravidelném vyhodnocování a přizpůsobení služeb. Nový zákon by měl určit, kdo služby poskytuje – jací pracovníci, s jakou odborností, kolik jich má být, s jakými metodami, v jakém prostředí a jakou formou. Řešit skutečné příčiny, proč děti přicházejí a nespoléhat se na režim jako univerzální řešení.

Když mluvíte o tom, že se k dětem přistupuje paušálně, o jakých dětech se vlastně bavíme? Pod resort školství spadá vícero zařízení.

Většina dětí v zařízeních má vývojové trauma, tedy negativní zkušenosti z dětství, které nedokázaly zpracovat. Projevuje se to zvýšeným stresem, podrážděností, pocitem ohrožení. Neustále čekají útok nebo zradu, mají problém někomu důvěřovat a navazovat bezpečné a pevné vztahy. Někdy se projevují totální odměřeností, ignorují okolí, jindy přehnanými emocemi, kdy vše působí skvěle, i když není. Pak jsou děti zanedbávané, zneužívané, se syndromem CAN (zahrnuje týrané, zneužívané a zanedbávané dítě, pozn. red.). 

Další skupinou jsou děti se závislostmi, které jsou často důsledkem traumat. Snaží se tím od toho utéct nebo si zaplnit nějakou mezeru, třeba nenaplněnou potřebu bezpečí, jistoty, lásky či přijetí. 

A pak jsou děti „nešťastníci“, protože dostaly do života těžkou zátěž – narodily se s vážnými zdravotními nebo mentálními handicapy. Péče o ně je náročná i pro stabilní rodiny, natož pro ty s problémy. Dochází k sociální deprivaci, těžko se umisťují do pěstounské péče kvůli náročnosti.

A kde tyto děti končí?

Někdy v dětských domovech. Ty často říkají, že náročné děti nezvládají – na 6 až 8 dětí je jen jeden dospělý. Počet pracovníků je tristní. Když máte šest dětí s takovými problémy, tak je to jen o přežití, ne o rozvoji. Tyto děti pak končí ve specializovaných zařízeních, jako jsou výchovné ústavy nebo dětské domovy se školou s výchovně-léčebným režimem. Ta jsou pro děti, které potřebují intenzivní péči a multidisciplinární přístup, včetně léčebné složky. Je jich ale málo. 

Problém také je, že zákon to sice deklaruje, ale neumožňuje těmto zařízením zaměstnávat zdravotníky, například psychiatry nebo adiktology. Máte zařízení pro děti se závislostmi, ale adiktologickou péči zajistíte jen těžko. To je velká překážka současného zákona, kterou je třeba změnit.

Kolik dětí končí v ústavních zařízeních?

Odhadem je ve všech zařízeních dohromady zhruba 6 500 dětí. Největší část, kolem 4 tisíc, je v dětských domovech, zbytek ve výchovných a diagnostických ústavech.

Jaká je budoucnost těchto dětí, zejména těch z výchovných ústavů? Start do dospělosti pro ně musí být náročný.

Výchovné ústavy často nabízejí střední školy s praktickými obory, jako zedník, truhlář, pomocné práce v kuchyni nebo prodavačka. Pokud dítě chce, může získat výuční list, i když střední vzdělání není povinné. Některá zařízení pořádají rekvalifikační kurzy. Pracovníci pomáhají získat náhled na situaci, minulost nebo vztahy, ale pokud dítě nechce, je to těžké.

A pokud je chování dítěte ohrožující?

U dětí s nebezpečným chováním, kdy se například dopustily loupeže, ublížení na zdraví nebo znásilnění, stojí vedle práce na příčinách jejich chování také požadavek chránit společnost. To vede k ochranné výchově, formě trestu pro mladistvé. Režim je přísnější, děti nemohou svévolně opouštět zařízení, samostatné vycházky jsou odměnou. Je to nižší omezení svobody do 18 let. Poté někteří přecházejí i do vězení, pokud pokračují v páchání trestné činnosti, nebo do ochranného léčení, když k závažným trestným činům dochází v důsledku projevů jejich psychiatrického onemocnění. 

Ti, u kterých se podaří rozklíčovat a ošetřit zdroje negativních projevů v chování, následně přechází například do domovů na půl cesty. To jsou sociální služby pro mladé, kteří už mohou být částečně samostatní, ale potřebují podporu s praktickými věcmi, jako je třeba vyřizování úřadů. Tyto děti nemají rodiče za zády – často jsou samy, nevědí, s kým řešit problémy. Při nedostatku podpory pak v důsledku samoty sklouzávají k k útěkům, rezignují nebo skončí na ulici, spadnou do závislostí.

Jedním z vašich úkolů je, že se na vás mohou obracet děti i zaměstnanci. Jaké jsou starosti dětí, které vás kontaktují?

Děti se bojí, že jejich problémy nejsou legitimní, nebo nevědí, jak je řešit. Ptají se na volbu školy, svá práva, možnost návratu domů, ale také řeší například nespravedlivé tresty. Snažím se je podpořit, aby problémy řešily s pedagogy nebo někým v okolí, komu důvěřují, a pokud je to vážné, zasahuji. Snažím se však opatrně, například ve spolupráci s Českou školní inspekcí nebo kanceláří dětského ombudsmana.

Můžete uvést nějaké příklady z praxe? 

Nechci to úplně konkretizovat, ale typické jsou otázky kolem volby školy, kdy se dítě ptá, zda si může říct o jinou. Nebo se ptají, proč jsou v ústavu, co udělat, aby se vrátily domů, jaká mají práva nebo co mohou a nemohou zaměstnanci. Nebo jde o nějakou nespravedlnost – například nepřiměřený trest nebo špatný vztah s vychovatelem. Snažím se jim poradit, jak to řešit, a pokud je problém závažný, zasahuji pečlivě, ale s rozmyslem, aby to nenapáchalo více škody než užitku.

Takže máte pravomoc do těchto situací zasáhnout?

Ano, ale nemám reálnou moc něco natvrdo nařídit nebo někoho odvolat. Můžu nastavit zrcadlo, vyjádřit názor, upozornit na nedodržování právních předpisů, standardů kvality či základních hodnot. Argumentuji a komunikuji, což považuji za lepší způsob řešení problémů, než přijít z pozice síly a něco nařizovat. Pokud je případ vážný, spolupracuji třeba s Českou školní inspekcí, která má širší pravomoci, třeba doporučit odvolání ředitele.

Kolik stížností jste od dubna, co jste ve funkci, dostal?

Za půl roku ve funkci jsem obdržel zhruba 80 podnětů. Většina se týká škol obecně, což přímo neřeším, ale snažím se stěžovatele nasměrovat ke kompetentnějším kolegům na ministerstvu nebo na inspekci. Stížnosti přímo z ústavní výchovy jsou zatím méně časté, možná kvůli zmatku kolem označení „školský ombudsman“, ale jejich počty postupně narůstají a poměry se vyvažují. Dosud jsem řešil a řeším zhruba 20 případů, které se týkají asi 30 dětí žijících v ústavní péči. Když k tomu však připočteme tu táborovou kauzu, tak ta se dotýká několika stovek dětí.

Jak získáváte důvěru dětí a zaměstnanců?

U dětí je klíčový osobní kontakt – objíždím zařízení, setkávám se s nimi a ukazuji, že jejich problémy beru vážně. Na dálku je to těžší, proto je terénní práce důležitá a zabírá mi podstatnou část pracovní doby. U zaměstnanců pomohla moje zkušenost vychovatele v dětském domově, kde jsem tři měsíce pracoval s dětmi s psychiatrickými diagnózami a handicapy. To ukázalo, že opravdu chci poznat jejich náročnou práci a nezabývat se problémy systému jen od stolu. 

Co vás při práci vychovatele nejvíce překvapilo? A s čím jste do toho šel?

Čekal jsem, že to bude náročné, ale realita byla ještě náročnější. Možná i proto, že jsem ten systém a jeho stav znal, tak mi některé situace připadaly jako bezvýchodné. Tam se ve mně probudila intenzivnější touha, ten systém změnit.

Jaké situace například?

Třeba spolupráce s návaznými službami. Představte si, že pracujete s náročným dítětem, dáváte mu maximum, vidíte pokroky a máte z toho radost, ale pak si uvědomíte, co s ním bude po osmnácti? Ptal jsem se na to kolegů, a bylo vidět, že je to pro ně velké téma. K dětem přilnete, zažijete si s nimi i peklo, ale i progres. A pak pro ně horko těžko sháníte služby. Někdy to trvá měsíce nebo roky, a když místo najdete, tak se nebere v potaz její kvalita. A vy vidíte, jak to dítě jde třeba zase hrozně dolů. 

Sociální sektor má problémy s financováním a kapacitami, což znamená, že děti nedostávají takovou pozornost, jakou by potřebovaly. Je to pro zaměstnance hrozně těžké.

Riziko vyhoření musí být u pracovníků v těchto zařízeních veliké…

Psychický tlak je obrovský. Je to povolání, které nejde dělat jen tak, že chodíte do práce. Pokud to tak děláte, není to ideální, protože dítěti naopak potřebujete nabídnout především vztah. Musíte ho mít rádi, přijmout ho takové, jaké je, a snažit se s ním pracovat. To vytváří vztah, díky kterému se snažíte pro dítě udělat to nejlepší. Pak ale vidíte, jak ho systém semele, jak není připraven na jeho potřeby, nebo jste jediní, koho dítě zajímá. To je obrovský nápor. 

Navíc někdy jsou projevy dětí extrémně náročné a vy potřebujete vydechnout, zpracovat to. Dáváte do toho kus sebe, ale nesmíte si to brát osobně, což je těžké a vyžaduje to mentální vyspělost a profesionalitu. Štve mě, že systém na těchto lidech stojí, ale nedává jim prostor na odpočinek nebo školení. Třeba v Norsku jsou pravidelné supervize a školení běžnou součástí pracovní doby, ale u nás to pracovníci dělají ve volném čase a za vlastní peníze. To je nefér – požadujeme od nich kvalitu, ale nenabízíme jim zázemí. To je velký dluh.